Portal Superhome
VÝCHOZÍCO JE NOVÉ?O MÉ OSOBĚAKTIVITYMIKROSKOPIEPARTNEŘIODKAZY V ÚPT
DISKUZNÍ FÓRAWEB MAILARCHÍVINTERNETNÁPOVĚDAVYHLEDÁVÁNÍAUDIT
Ostatní:    ÚPT | intranet | CSMS | EUREM | WWW2 | Trends | InfoSys.(starý) | Mé staré str. |   je 25. 11. 2017, 10:51  
Vyberte si z následující nabídky mých profesionálních aktivit:
VÝCHOZÍ STRÁNKA
 
VĚDECKÉ PROJEKTY
 
VĚDECKÉ PUBLIKACE
 
CITACE PUBLIKACÍ
 
TÝM PRO ŘEŠENÍ PROJEKTŮ SKS
 
POČÍTAČE
 
CENTRUM MONITOROVÁNÍ INTERNETU
 
AKTUALITY O VĚDĚ A VÝZKUMU
archív letos
archív 2016
archív 2015
archív 2014
archív 2013
archív 2012
archív 2011-2010
archív 2009-2005
 
ZACHYCENO Z MÉDIÍ:
aktuální rok
rok 2005
rok 2004
rok 2003
rok 2002
 
PRO ADMINISTRATIVU
formuláře, užitečné pomůcky, ..
 
ÚVAHY A POSTŘEHY
 
UKONČENÉ AKTIVITY:
LABORATOŘ EM
CSEM
EUREM


  Webmaster:
  Petr Schauer
  Petr@ISIBrno.Cz


Powered by APACHE
Powered PHP
Powered by MySQL

Zachyceno z médií v roce 2004

Na této stránce jsou shromážděny zajímavé mediální reportáže z roku 2004, které mají nějakou souvislost s mou profesí.

Články z r. 2005 jsou na jiné stránce.

OBSAH.
Na této stánce najdete následující články z r. 2004:


 

Články vybrané z roku 2004

ÚTOK NA DVOJČATA ČESKÉ VĚDY
Respekt - 52/2004 (20.12.2004), rubrika: Domov. Proč Rada vysokých škol přirovnává Petru Buzkovou k bin Ládinovi.


Hana Čápová, Jana Neumannová: Od ministryně Buzkové to byl nečekaný dárek k Vánocům: nadělila všem zájemcům kompas ukazující, která vysoká škola v Česku je dobrá a jak. Ministerstvo školství totiž dalo na své internetové stránky údaje umožňující každému, aby si sám sestavil žebříček škol podle kvality jejich vědecké práce. Ti nejlepší přitom dostanou ze státní kasy na příští rok hodně výzkumných peněz, ti nejhorší nic. To znepokojilo zdejší Radu vysokých škol natolik, že 13. prosinec překřtila na „11. září české vědy“.

Příští rok dostanou vysoké školy na svou vědeckou a výzkumnou práci bezmála dvě a půl miliardy korun, tedy zhruba stejně jako letos. Zatímco dosud dostali všichni, kdo si podali žádost s jakkoli formálním návrhem „výzkumu“, letos poprvé proběhlo skutečné hodnocení projektů. Z více než 270 jich prošla jen necelá polovina. „Chceme zavést takový systém financování, který bere ohled na kvalitu,“ říká náměstek ministryně Petr Kolář. „A naše srovnání jednotlivých škol podle úspěšnosti jejich projektů je zároveň cennou informaci pro veřejnost: Je z něj zřejmé, kde se soustředí špičkový výzkum, a kde ne.“

Peníze na vědu a výzkum tvoří desetinu celkového rozpočtu vysokých škol. Navíc se projekty – jinak řečeno výzkumné záměry – podávají ne na jeden, ale na pět až sedm let. Pondělní vyhlášení výsledků proto akademická obec sledovala velmi pozorně. „Je to historická věc. Poprvé se do toho pořádně řízlo,“ chválí ministerstvo senátor a někdejší rektor brněnské Masarykovy univerzity Jiří Zlatuška. Právě kvalita vědecké činnosti je podle něj klíčová pro kvalitu celé školy. „Vysokoškolská výuka nemůže být dobrá bez aktivního sepětí s vědou,“ tvrdí Zlatuška. „Pro budoucí uplatnění studentů není ani tak důležité, jaký obor studují, jako to, zda se naučí přicházet na něco nového.“ To studentům nejlépe umožní prostředí, kde se opravdu bádá, a ne jen vyučuje.

Masarykova univerzita (sám senátor je tu dnes děkanem fakulty informatiky) dopadla v soutěži o peníze skvěle. Uspěla s 18 projekty z celkem 26 podaných. Se svou 69procentní úspěšností se řadí hned za pražskou Vysokou školu chemicko-technologickou. Bídně naopak dopadla Ústecká a Královéhradecká univerzita (viz tabulka). Fakt, že ze stejného balíku budou mít některé školy dvakrát víc výzkumných peněz než letos, a jiné nic, ty méně úspěšné rozrušil. „Předsednictvo Rady vysokých škol se dokonce usneslo, že pondělí 13. prosince je pro českou vědu totéž, jako pro New York a celý svět 11. září,“ krčí náměstek Kolář nad tak absurdním srovnáním rameny. „Překvapilo je, že jsme to opravdu udělali. Bez nějakých postranních dohod a výjimek a úlev. Ustupovat ale nebudeme – další projekty jsme ochotni platit leda v případě, když nám vláda dá víc peněz.“

Vítězové a oběti

Pořadí škol podle toho, kolik jejich výzkumných záměrů uspělo:

Vysoká škola chemicko-technologická, Praha 86 %
Masarykova univerzita, Brno 69 %
Jihočeská univerzita, České Budějovice 67 %
Univerzita Karlova, Praha 63 %
České vysoké učení technické, Praha 50 %
Univerzita Pardubice 50 %
Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, Brno 50 %
Slezská univerzita, Opava 50 %
Univerzita Tomáše Bati, Zlín 50 %
Univerzita Palackého, Olomouc 46 %
Vysoké učení technické, Brno 44 %
Veterinární a farmaceutická univerzita, Brno 40 %
Česká zemědělská univerzita, Praha 38 %
Západočeská univerzita, Plzeň 36 %
Akademie výtvarných umění, Praha 33 %
Vysoká škola báňská, Ostrava 26 %
Technická univerzita Liberec 25 %
Vysoká škola ekonomická, Praha 15 %
Ostravská univerzita, Ostrava 14 %
Janáčkova akademie múzických umění, Brno   0 %
Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Ústí nad Labem   0 %
Univerzita Hradec Králové  0 %
                                           

Co vám to kvasí v laboratoři, kolego?

Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy přijde v příštím roce o více než šedesát milionů korun, tedy o celé dvě třetiny peněz, které má na výzkum v tomto roce. Ze šesti vědeckých záměrů jí ministerstvo školství schválilo pouze dva. Proti verdiktu se okamžitě zvedla vlna nevole. Podle vedení fakulty bude totiž při této nečekané dietě nutno propustit „značnou část“ pracovníků, neboť na platy prý v této chvíli chybí něco kolem 30 milionů korun. Velký rozruch zároveň uvnitř fakulty i mimo ni vzbudil fakt, že v síti neúspěšných záměrů uvízla i do dneška velice úspěšná sekce – chemie. „Je jedna z nejlepších v zemi,“ říká o ní ředitel Ústavu organické chemie a biochemie Zdeněk Havlas. „To, že nedostane žádné peníze je velmi likvidační.“ Ministerstvo ale mělo jiný závěr a „jedno z nejlepších“ pracovišť zařadilo ve svém hodnocení až do třetí ze čtyř možných kategorií – peníze přitom dostávají jen první dvě. „Ať už byl jejich vědecký záměr jakýkoli, tak by neměli zůstat úplně bez prostředků,“ říká jiný pracovník Havlasova ústavu, proslulý výzkumník Antonín Holý. „Není možné to takto udělat. Zlomí se tím celá výuka chemie.“ Podle kritiků ministerského verdiktu je chemická sekce přírodovědecké fakulty jinak ve srovnatelných kritériích – například v publikační činnosti svých pedagogů – velmi úspěšná a k tomu by se prostě mělo přihlížet. Vždyť jinak se snadno může stát, že velmi dobrý tým nedostane peníze jen proto, že prostě nenapsal dobře jeden projekt.

Zcela jiný pohled na ministerský výběr nabízí úspěšný biolog z přírodovědecké fakulty Viktor Žárský. „Je to nucená, ale dobrá příležitost, abychom vylepšili naši práci,“ říká vědec ze sekce, která při schvalování záměrů propadla stejně jako chemici. „Musíme stanovit pevná kritéria, která povedou k větší kvalitě zdejšího vědeckého týmu. Teď se jen ukázalo v plné síle to, co tu pod povrchem kvasí již dlouhou dobu,“ říká Žárský.

Co tedy s tím? Začne pod tlakem odmítnutých záměrů a následného nedostatku peněz na fakultě reforma? „Není dobré dělat reorganizační změny pod takovým tlakem. Je to dlouhodobější proces,“ říká děkan fakulty Pavel Kovář. „Věřím, že teď se řešení najde. Když ne vně, tak uvnitř univerzity.“ Vedení fakulty soustřeďuje své současné úsilí hlavně na to, aby dodatečně požadované peníze sehnalo. Chce tlačit na ministerstvo, aby své rozhodnutí ještě zvážilo.

Autoři: Hana Čápová, Jana Neumannová

 

JAK ČEŠTÍ VĚDCI OBJEVUJÍ NOVÉ LÉKY
Mladá fronta DNES (15.12.2004) - Téma DNES.


JAN GAZDÍK - Cesta z laboratoří až k pacientům je dlouhá a náročná. „Jsme na začátku,“ přiznávají úspěšní badatelé.

S úmorným během na desetileté „tratě“ lze srovnat cestu léku k pacientovi. Mnozí lidé se tak „svého preparátu“ nedočkají. Jiným smrtelně nemocným dává naopak práce českých vědců naději, že budou vyléčeni.

Praha - Když mluví chemik Antonín Holý o svých úspěších v medicíně, vždy zdůrazňuje: „Jde o výsledky několika desetiletí tvrdé práce. Na nic jsem nepřišel náhlým vnuknutím.“

A v tvrdé práci osmašedesátiletý profesor pokračuje. Ve své laboratoři právě zkoumá nové protivirové preparáty, z nichž by se mohly časem stát další nové léky.

„Zatím se zdá, že jde o mimořádně účinné látky, které by mohly úspěšně hojit i dosud jen těžko léčitelné smrtelné choroby. Například černé neštovice, ale i tak úporně životaschopnou maličkost, jako jsou bradavice,“ řekl vědec MF DNES na včerejším Akademickém sněmu Akademie věd ČR.

Kmenové buňky (možná) pomáhají srdci i míše

S vyčerpávajícím během na dlouhé tratě srovnává objevné léčebné postupy i profesor Michael Aschermann, byť s ojedinělou léčbou poškozených srdcí po infarktu myokardu začal teprve před rokem. „Zásadní výsledky očekávám až tak za pět let,“ odhaduje kardiolog.

Jedinečnost postupu profesorova týmu tkví v tom, že vpravuje kmenové buňky (získávají se například z embryí či kostní dřeně) do mrtvé tkáně jizvy srdce, jež bylo poškozeno infarktem. „Kmenové buňky vytvářejí v odumřelé tkáni srdce nové cévy a tím do něj vracejí život,“ vysvětluje profesor.

Ve světě se podobnou metodou léčí asi sto padesát pacientů. Čtyřiatřicet pak v Česku. Aschermann chce skupinu svých pacientů rozšířit na dvě stovky, aby se přiblížil vysněnému cíli: infarktem poškozená srdce „generálkovat“ takřka do původní kondice. „Srdíčku prostě vrátit funkci výkonné pumpičky.“

Na schopnost kmenových buněk vracet do pochroumaného těla život věří i ředitelka Ústavu experimentální medicíny Eva Syková. Vyhýbá se sice slůvku „zázračný“, nastiňuje nicméně, že kmenové buňky by mohly v budoucnu „rekonstruovat“ nejen poškozená srdce, ale i míchu ochrnutých lidí, léčit Parkinsonovu i Alzheimerovu nemoc či roztroušenou sklerózu.

I profesorka Syková nicméně upozorňuje, že jakkoliv její ústav drží krok se světovou špičkou, týmy jeho vědců jsou ve výzkumu možností kmenových buněk vlastně takřka na startu.

„Dvacet ochrnutých pacientů s poškozenou míchou vracíme do života v motolské nemocnici. Pokud máme být i dál opravdu dobří, nepůjde to bez speciálních biolaboratoří. Tedy i investorů, kteří je zaplatí.“

Někdy však nejsou miliony potřeba. Například ojedinělou léčbou je sázka na larvy červů, které Jaroslavu Lundákovi zachránily nohu. „Příroda nabízí leckdy léčbu účinnější než nejmodernější vědecké postupy,“ vysvětluje Petr Vařejka z Aschermannovy kliniky.

***

Nové objevy českých vědců

Léky proti AIDS

Letos profesor Antonín Holý zveřejnil objev léku proti AIDS Truvada. Jeho jedinečnost tkví v tom, že lidé infikovaní virem HIV už nebudou polykat až třináct pilulek denně v přesném pořadí i čase, ale pouze jedinou tabletku Truvadu. Lék byl v srpnu schválen v USA a do Evropy dorazí v roce 2005.

Lék proti hepatitidě B

Další objev týmu Antonína Holého. Jmenuje se Hepsera. Předností léku je, že nemá takřka žádné vedlejší účinky.

Lék proti rakovině

Farmaceut Petr Sova testuje nový lék proti rakovině. Měl by mít méně vedlejších účinků a u některých typů národů by měl být účinější. Testy potrvají ještě několik let.

Léčba infarktu myokardu

Vpravení kmenových buněk do odumřelé jizvy, kterou na srdci zanechal infarkt, to je metoda, kterou zkoušeli například profesor Michael Aschermann. Na konci letitého zkoumání by mělo být kmenovými buňkami zcela opravené srdce po infarktu.

 

ROZTRŽITÍ PROFESOŘI, PENÍZE A MÉDIA
Mladá fronta DNES (28.8.2004), rubrika Věda. JAK ZABRÁNIT ÚNIKU MOZKŮ? S odchodem mladých a kvalitních vědců má problémy nejen Česká republika, ale i celá Evropská unie.


STANISLAV ŠTĚPÁNEK (Autor je mediální konzultant): Evropa začala bít na poplach. Odlivy mozků za oceán, prohlubující se technologické zaostávání za USA, nedostatek investic do vědy. Taková je skutečnost. Evropská unie si před čtyřmi lety vytkla za cíl dosáhnout v roce 2010 výdajů na vědu a výzkum ve výši tří procent HDP. I kdyby nešlo o chiméru - a peníze se podařilo najít, bude jí chybět na 700 000 nových vědců.

Kde je vzít, když mladí touží po všem jiném než po vědecké kariéře a ke klonování se zatím většina civilizovaného světa příliš nekloní?

Ve státní pokladně je průvan, soukromý sektor nechce nebo nemůže víc dát, i každý středoškolák ví, že bádání se v našich končinách koná s prošoupanými lokty. Jsou to však jen peníze, co mladé odrazuje od vědecké kariéry? Zatímco vědci svou "hodnotu" odvozují od počtu citací v odborném tisku, pak každá superstar, fotbalista, hromadná srážka na dálnici nebo pikantní skandál jich mají mnohem více. Pro média (a tudíž i pro veřejnost) přetrvává obrázek roztržitého profesora uzavřeného se svými zkumavkami v laboratoři pečlivě odizolované od okolního světa. Pokud vědec nevynalezne zrovna viagru, neklonuje ovci Dolly, svět nemá zájem... Je to vina médií, vědců nebo obou?

Věda nedělá story

Je třeba připustit, že věda je jen velmi málo přizpůsobena potřebám dnešních masových médií. Ta potřebují svou "story", jdoucí vstříc všeobecné touze po senzaci. Věda naopak postupuje pomalu, krok za krokem, objevy mají velmi často dlouhou dobu aplikovatelnosti. Na místo okamžitého zázraku, který si přeje televize, věda může nabídnout jen pokrok ve výzkumu a nejistý úspěch. Věda je svých charakterem velmi komplexní, exaktní a komplikovaná. I přes snahu o zjednodušené podání potřebuje víc času na vysvětlení, které jí čtenář nebo divák (a tím i média) odmítají poskytnout. Chtějí rychlost, stručnost a pointu. Vědě je vlastní pochybnost a to je přesně to, co média nechtějí. Pověsti exaktních věd neposloužily mediálně mnohem vděčnější paravědy, mystika a uměle vyvolávaná nedůvěra k úloze a užitečnosti vědy pro vývoj lidstva. V neposlední řadě svět vědy produkuje jen velmi málo charizmatických osobností, jež jsou schopné a ochotné mluvit. Mluvit tak, jak žádá čtenář nebo divák.

Komunikace české vědy spočívá povětšinou jen ve vytvoření míst tiskových mluvčích. Ti, až na vzácné výjimky, nerozumějí buď vědě, nebo médiím, jsou osobou, která bez svolení šéfů toho moc říci nemůže nebo neumí. Bezpohlavní tiskové zprávy a nudné konference se tak stávají stravou pro média nepoživatelnou.

Dvacet vteřin nestačí

V rámci projektu Česká hlava jsou vyhlašovány každoročně ceny pro nejlepší vědce a techniky a slavnostní galavečer je vysílán televizí. Když organizátoři chtěli divákům ve dvaceti vteřinách sdělit, za co vlastně laureát cenu obdržel, narazili. Nikdo nebyl schopen do této doby vměstnat divákům srozumitelné sdělení, čeho se jejich práce nebo objev týká! Ovšem pravidla médií jsou neúprosná. Podstata proto zůstala divákovi většinou utajena...

Ve světě má každý vědecký projekt svou kapitolu Public Relations. V programech Evropské unie, podporujících vědu a výzkum, jsou samostatné a dotované kapitoly zaměřené na popularizaci vědy, na komunikaci s veřejností. Zveřejněné studie zcela zjevně prokázaly, že sociální statut vědců je přímo úměrný zájmu veřejnosti o výzkum a vědu. Proto vlády kladou stále větší důraz na komunikaci vědy, aby získaly veřejnou podporu pro své investice do této oblasti. Zároveň tím vytvářejí tlak na vědecké organizace a vědce, aby sami věnovali komunikaci více času a péče. Vědí dobře, že to je zároveň cesta jak ke zvýšení soukromých investic do vědy a výzkumu, tak k růstu zájmu mladé generace o vědeckou kariéru.

Živá věda

Ve Velké Británii je popularizace vědy skutečně etablovanou tradicí a je podporována intenzivně nejen státem, ale i soukromými organizacemi, jako je Welcome Trust. Akademie věd Francie zase uvedla v život program La Main a la Pate, který by měl vést k dialogu mezi vědou a veřejností už přímo na školách. Portugalské ministerstvo pro vědu a technologie pod heslem Ciencia Viva (Živá věda) iniciovala vznik nevládní celostátní agentury, která by se přímo věnovala vědecké a technické kultuře.

V Česku existuje vlastně jediný pokus o popularizaci vědy a komunikaci vědy s veřejností - projekt Česká hlava. Pohříchu vznikl v soukromé agentuře a finanční zdroje čerpá rovněž výhradně ze soukromých zdrojů. Podpora projektu ze strany vlády a dalších institucí je sice živá, ale víceméně symbolická a v úrovni proklamací i přesto, že komunikace vědy je obsažena v různých dokumentech vlády a vládních institucí.

Neexistence skutečné národní komunikační politiky, roztříštěnost finančních zdrojů na komunikaci vědy a veřejnosti, nepružnost státních struktur vedou k deficitu České republiky, který se v budoucnu nemusí podařit dohnat. Profesoři zůstanou roztržití, mladá generace bez zájmu o vědu, média bez atraktivní tematiky a národ brzy bez vědců. A jak hlásá titulek billboardu letošní kampaně České hlavy, můžeme se bez vědy brzy stát národem čističů bot...

Uzávěrka pro nominace letošního ročníku České hlavy je 15. září.

Propagaci škodí i to, že svět vědy produkuje málo charizmatických osobností, jež jsou schopné a ochotné mluvit do médií

 

AKADEMICI JSOU PROTI REFORMĚ
Lidové noviny (29.7.2004), rubrika Úhel pohledu.


Petr Matějů; sociolog. Zdá se, že akademická a vědecká obec má strach z toho, že případný nový ministr, který těmto věcem skutečně rozumí a nepodléhá ideologickým klišé, by mohl zatím spolehlivě zablokované reformy pomalu spustit.

Rektoři a představitelé akademie věd si pospíšili a u nového premiéra Stanislava Grosse orodovali za Petru Buzkovou, která podle nich dělá vše pro to, aby tato odvětví vzkvétala. Najednou jako by zapomněli na to, že naše vysoké školství a věda trpí neduhy, které přerůstají v chronickou krizi, což uznávají i sami představitelé vysokých škol a akademie věd.

Místo aby se spolu s odborníky na vzdělávací a inovační politiku podíleli na hledání takových reforem, které by dlouhodobě zajistily dynamiku rozvoje vysokých škol a vědeckých ústavů, otevřeli vysoké školy všem, kteří studovat chtějí a mají pro studium předpoklady, a z vědy a výzkumu učinili jeden z hnacích motorů konkurenceschopnosti české ekonomiky, vytvářejí aliance s politiky, kteří ve skutečnosti takovým reformám brání.

Problém je totiž v tom, že skutečná reforma vysokého školství i vědy se neobejde bez zásadní změny principů jejich financování, která nutně musí do produkce lidského kapitálu, znalostí a inovací vnést více efektivity a hlavně odpovědnosti vůči hlavním klientům (studenti, podniky, investoři).

Odpůrci v jednom táboře

První kámen úrazu spočívá v tom, že reforma financování vysokoškolského vzdělání je spojována se školným, přičemž zavedení školného je automaticky považováno za příčinu růstu nerovností.

Tato příčinná souvislost nebyla nikdy prokázána a nedávno zveřejněné analýzy dokonce ukazují, že nerovnosti v přístupu k vyššímu vzdělání jsou dokonce větší ve státně financovaných, avšak "podvyživených" systémech než v systémech, kde je vybíráno školné kompenzované silnými programy finanční pomoci studentům z nízkopříjmových rodin. I přesto však jakákoliv zmínka o spolufinancování (které nutně nemusí znamenat placení školného během studia) okamžitě spouští ideologickou mašinerii. Ta má vystrašit především budoucí studenty, kteří by nakonec na zavedení tohoto principu financování studia za daných podmínek jedině vydělali.

Současná ministryně školství sice dává veřejným vysokým školám o mnoho méně, než je tomu třeba ve Finsku nebo ve Švédsku, což vede ke stále hlasitějším protestům akademické obce, současně brání zásadní reformě financování vysokého školství, která by vedla k větší rozpočtové nezávislosti vysokých škol na státu a k jejich rozvoji v závislosti na kvalitě poskytovaného vzdělání.

Tento nevyhnutelný důsledek skutečné reformy financování vysokého školství žene do jednoho tábora ideologické odpůrce reformy (Gross, Buzková) a představitele veřejných vysokých škol, kterým současný stav nakonec vyhovuje více než hluboká reforma, která by nepochybně přinesla zvýšení nároků studentů na zaměření studijních programů, vybavenost škol, kompetentnost vyučujících a kvalitu výuky.

Práce pro manažery

Podobně je tomu s vědou a výzkumem. Nikdo nepochybuje o tom, že Akademie věd ČR prochází výraznou transformací a že její produkce roste. Hlavní problém naší vědy ale zůstává neřešen. Je jím institucionální odtržení výuky na vysokých školách od výzkumu uskutečňovaného v ústavech AV ČR. Stejně tak se nedaří propojit výzkum a vývoj s inovativním podnikáním zejména v malých a středních podnicích.

Oddělenost vědeckých institucí od vysokých škol a byznysu nedovoluje vytváření skutečně dynamických vědeckých škol a působí negativně i na transfer poznatků a metod výzkumu do praxe. Partnerství vědeckých ústavů a vysokých škol s technologicky orientovanými firmami, které je ve vyspělých zemích významným zdrojem dynamiky inovačního podnikání i financování školství, výzkumu a vývoje, naráží nejen na řadu bariér v legislativě, ale i na nechuť riskovat. I to narychlo svolaná schůzka potvrzuje.

Zdá se, že akademická i vědecká obec má strach z toho, že případný nový ministr, který těmto věcem skutečně rozumí a nepodléhá ideologickým klišé, by mohl zatím spolehlivě zablokované reformy pomalu spustit. To by ale znamenalo změnit vedení vysokých škol a vědeckých ústavů ve skutečný management.

To by výrazně zvětšilo osobní odpovědnost rektora či ředitele akademického pracoviště za rozpočet jím vedené instituce, do jehož výše by se stále více promítala i spokojenost klientů, ať jsou jimi studenti, podniky, nebo celá společnost. Lepší bude ministr, který toto nedopustí.

 

CO MUSÍ ZNÁT VĚDEC A UČITEL
Mladá fronta DNES, (24.07.2004). Je to více povolání v jednom, říká děkan Přírodovědecké fakulty UK


PAVEL KOVÁŘ - Čím se měří kvalita vysokých škol? bylo téma článků Jak vrátit prestiž prázdným titulům (MF DNES 22. května) a Jak poznat nadějné vědce (19. června). V diskusi o problémech české vědy a vzdělávání pokračujeme názorem děkana přírodovědecké fakulty UK Pavla Kováře..

Ozval se mi mladý kolega, jehož jsem na své katedře poznal jako studenta. Po absolutoriu odešel do zahraničí, zakotvil na jedné švýcarské výzkumné instituci a právě skončil stáž na velmi dobrém pracovišti v Austrálii. Teď po návratu do Švýcarska se začal angažovat v návrhu vědeckého projektu zaměřeného na téma v Jižní Americe, na němž se má podílet více států. Protože ví, co umíme, rád by viděl naši účast v projektu. Přes nářky, které slýcháme na to, jak nám špatné podmínky odhánějí mladé mozky za lepším do zahraničí: takto by to mělo fungovat! A doufám, že brzy nastane čas, kdy lidé jako on začnou vnímat, že jejich alma mater o ně stojí, že je ochotna nabídnout, co potřebují k práci. Pak snad dojde i k hojnějším návratům mladých a k hlubším inovacím v oborech podle vzorů venku.

Změřitelní odborníci

Na vysokou školu se dnes nahlíží jinak než dřív: aby se dala hodnotit, musí mít vyhraněný profil. Ten reprezentují "změřitelně kvalitní" specialisté - musí umět přitahovat jak peníze na vědecké projekty, tak studenty všech tří zavedených stupňů studia. Každá z těchto agend zahrnuje daleko víc hodin příprav podkladů, než má vlastní výstup.

Výsledky přijaté do tisku vědeckým časopisem znamenají někdy i léta pokusů či sběru dat v terénu, nalezení nejvhodnější formy jejich zpracování a další měsíce recenzního řízení a úprav manuskriptu. Výstup: jeden článek, za který má vysokoškolský učitel "čárku", právo na existenci. (Překonání nechuti k mezioborové spolupráci by mohlo pomoci oborům, v nichž existuje málo světových časopisů.)

Cyklus přednášek pro studenty znamená něco podobného: spousty času stráveného výběrem poznatků z nejnovějšího, co bylo publikováno, začlenění vlastní vědecké zkušenosti a nakonec úsilí o přitažlivou prezentaci. Také sepsání skript nebo učebnice. Dále náročná praktická cvičení, ať už v laboratoři nebo na exkurzi, a na konci všeho dobře připravená zkouška. Zdvojme totéž pro studenty-cizince a znovu pro takzvané celoživotní vzdělávání.

Na obě hlavní činnosti se váže agenda třetí - organizační, kterou při zmíněných časových nárocích musí vědec a pedagog v jedné osobě zvládat perfektně: umět dobře napsat grantový návrh, aby získal finance na projekt, být i dobrým manažerem týmu. Žádané jsou též expertizy a posudky. Podle rostoucího stupně odpovědnosti - je-li vedoucím výzkumné skupiny, oddělení, katedry, ústavu, sekce - se logicky dostává do handicapu v původních činnostech, na něž však nemůže rezignovat.

Jak vidno, univerzita a její složky toho v očích státní správy i veřejnosti musí plnit hodně.

Jak pracují peníze

Ve vzorci pro financování výzkumu se odrážejí různé parametry, od proporce doktorandů, kteří včas dokončili studium, přes počty získaných grantů za minulé dva roky až po procento docentů a profesorů (a to těch, kteří jsou na funkčních místech, titul u jména sám o sobě nestačí: tolik pro upřesnění k článku Jak vrátit prestiž prázdným titulům, MF DNES z 22. 5. 2004).

V posledních pěti letech se zhruba čtvrtina nových docentů a skoro polovina profesur na PřF UK týkala lidí z jiných škol nebo z Akademie věd - habilitace a profesury tu nejsou strojem k produkci titulovaných pro vlastní potřebu. Procedura je vícestupňová a má řadu pojistek kvality.

Pravidla kvalifikačního řízení však vytěžují renomované odborníky členstvím v komisích a radách a na adresu zákonodárců již zaznělo, že dvojkolejnost (konkurzy jednou na titul doc./prof., podruhé na místo doc./prof.) by bylo užitečné obměnit jiným vzorem, který též ve světě existuje. Současný systém přijímání a výběru pracovníků by zjednodušilo přísně srovnávací posouzení, zda se na vypsané místo adept hodí více nebo méně než jiný.

Volba graduovaných lidí do vedoucích funkcí pak bývá podmíněna ještě dalšími vlastnostmi (manažerskými, morálními, šíří rozhledu, komunikativností), bez nichž nelze čekat příslušný výkon v akademické samosprávě, v redakcích, grantových komisích, oborových radách.

Naše fakulta už odvedla kus práce na snadno prověřitelné databázi ukazatelů v hlavních činnostech. Srovnávat mezi sebou různé obory by nebylo regulérní - historicky si vytvořily různé zvyklosti, různá měřítka kvality, jednou jsou vázány na státní území, jindy mají globální platnost, jeden má širokou mezinárodní nabídku publikačních možností, jiný ne. Proto považujeme za smysluplné poměřovat se u nás se stejně zaměřenými pracovišti, a pokud budou údaje dostupné, i se zahraničními. Nejsrovnatelnější jsou přírodovědecké fakulty, zahrnují-li podobné skupiny oborů, jaké pěstujeme u nás: biologické, chemické, geologické, geografické.

Abychom byli korektní, jen sama biologická sekce naší fakulty by se mohla srovnávat s biologickou fakultou, pokud ji takto oborově zúženu má jiná univerzita - u nás třeba Jihočeská. Oborové partnery máme samozřejmě i v AV ČR, a bylo by uspokojivé dosáhnout dejme tomu zpola jejich úrovně v publikační aktivitě. Když to bude lepší, pro nás jedině dobře. Tou druhou částí pracovní kapacity se musíme měřit s těmi pracovišti, jejichž hlavním pověřením je jako u nás - výuka studentů.

Jak jsme na tom

Publikační úspěšnost v časopisech s tzv. impaktním faktorem na pražské přírodovědě roste, což dokazují čísla získaná za poslední tři roky z mezinárodní databáze Web of Science. Uvádím zatím jen počty článků pro obory biologické, chemické a geologické: 208 v roce 2001, 237 v r. 2002, 280 v r. 2003, což se vzestupnou tendencí vychází velmi přibližně na jednu takovou publikaci na pracovníka za rok (všech typů publikací je několikanásobně více). Podobný trend je i v dalších činnostech: lepší se získávání grantových projektů - fakulta získala v roce 2001 granty v hodnotě 61 milionů korun, o rok později za 80 milionů a v dalším roce za 99 milionů korun.

Finance z resortu školství získávané přímou dotací na výzkum jsou neúměrně nízké v poměru k financování na "hlavu" studenta (tedy na výkon pedagogický) - v tom jsou univerzity sráženy na pozici regionálních polytechnik. Pokud však prokážou konkurenceschopnost ve vědě, mělo by se to změnit.

Prof. RNDr. Pavel Kovář, CSc., je děkanem Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze

Srovnávat mezi sebou různé obory by nebylo regulérní - historicky si vytvořily různé zvyklosti.
Pokud však univerzity prokážou konkurenceschopnost ve vědě, měla by se jejich situace změnit.
JAK SPRAVEDLIVĚ FINANCOVAT ŠKOLY? Přímé dotace na výzkum jsou neúměrně nízké v poměru k financování na "hlavu" studenta.

 

BERU TO JAKO EXPERIMENT
Mladá fronta DNES, (10.7.2004), říká o své funkci nový předseda Učené společnosti ČR Jiří Grygar.


FRANTIŠEK HOUDEK - Národní Akademie věd či Učená společnost sdružuje nejvýznamnější vědce státu. Má je a podporuje je každá země. I náš stát je má, ale nepodporuje. O současnosti i budoucnosti soukromé Učené společnosti ČR hovoříme s jejím novým předsedou Jiřím Grygarem.

* Nedávno jste se stal tak říkajíc nejvyšším statutárním učencem v zemi. Co je to vlastně učenost - na rozdíl třeba od vzdělanosti či moudrosti?

Za posledních sto let se vědecká práce stala technicky tak náročnou na čas i soustředění, že většině z nás, kdo se vědou zabýváme, na takovéto zamýšlení nezbývá čas a patrně ani motivace. Osobně si myslím, že učenost je vzácné koření, kterým jsou obdařeni ti nemnozí vědečtí pracovníci, kteří dokážou dohlédnout za hranice vlastní specializace, ale současně se pořád ještě umějí ve své specializaci prosadit.

* Víc hlav jistě víc ví, má však "kolektivní učenost" vyšší kvality než "prostý součet učeností"?

Pro technickou stránku vědeckého výzkumu je opravdu nutné, aby se na jeho rozvoji podílely spousty lidí po celém světě. Na druhé straně pro "kolektivní učenost" hrají stále důležitou roli učebnice nebo vědecké monografie. A ty nejlepší knihy, které opravdu ovlivní daný obor, pořád ještě píší jednotlivci nebo velmi malé autorské kolektivy, na rozdíl od vědeckých prací, kde zejména v hlavních oborech přírodních věd napočítáte u vědeckého sdělení deset, padesát, ale i pět set spoluautorů. Takže napřed musí bádat spousty velkých týmů, které publikují obrovské množství poznatků, a pak musí přijít jeden až tři lidé, aby z toho vytáhli to, co posune danou vědeckou disciplínu o skok kupředu.

* V Učené společnosti se každý měsíc scházíte. V čem jsou nenahraditelná zasedání učenců a jaká bývá účast? Vzpomenete si na příklad, kdy při debatě vás nebo některého jiného člena něco originálního napadlo?

Nepočítal jsem to sice nikdy přesně, ale opticky se mi zdá, že docházková morálka je překvapivě vysoká, když uvážíme, jak mnoho členů Učené společnosti neustále cestuje. Myslím, že účast se pohybuje mezi 60 až 70 procenty členů a na valných shromážděních dosahuje 90 procent. Členství v Učené společnosti nepřináší nikomu žádnou materiální výhodu, naopak členské příspěvky jsou na domácí poměry mimořádně vysoké (jedno procento z čistého ročního příjmu, důchodci polovic - pozn. FH), tak je vidět, že členové si své společnosti považují a že to setkávání je opravdu těší a inspiruje.

To, co je na těch setkáních jedinečné, je rozhled, který tím člověk získává, spíš než nějaký konkrétní nápad. Už fakt, že se na váš vlastní obor najednou dívá řada mimořádně vzdělaných lidí z úplně odlišného úhlu, je prostě k nezaplacení.

* Proč učenost nepomáhá světu lépe řešit jeho problémy, konflikty, bolesti?

Zdá se mi, že to učenost respektive učenci ve skutečnosti docela zdatně provozují. Malér je v tom, že jim nikdo nenaslouchá, přesněji ani naslouchat nechce. Když se podíváte na trampoty dnešního světa, zjistíte, že většinu z nich dokázaly velké osobnosti vědy minulého století docela dobře identifikovat v předstihu, případně i navrhnout recept na jejich zmírnění či odstranění. Politici však vědcům instinktivně nedůvěřují, neboť uvažují v krátkých časových vyhlídkách do příštích, maximálně přespříštích voleb, a tak ten vzájemný vztah je spíše na úrovni "ozbrojeného příměří", či dokonce "studené války". Nakonec na to doplácejí obě strany.

* Předseda by měl spojovat, slaďovat. Lze vůbec v tak širokém spektru individualit, které sdružuje Učená společnost, dojít ke shodě? Jakým mechanismem - stříháním plotu á la Voskovec aWerich?

Beru to jako experiment, jehož výsledek se předem nedá odhadnout - kdybych to odhadnout uměl, nemusím experimentovat. Určitě se nebudu ani pokoušet přistřihávat větvičky, které vyčuhují z živého plotu, protože právě v názorové pestrosti je koneckonců hlavní síla našeho sdružení.

* Zakotvit mezi podobnými ve světě se Učené společnosti za deset let existence celkem podařilo, přetrvávají úkoly ji zveřejnoprávnit a zakotvit do povědomí národa. Vy jste znám hlavně jako popularizátor vědy. Signalizuje vaše zvolení důraz na druhou oblast?

Mně osobně se přece jenom zdá naléhavější vyřešit právní postavení Učené společnosti lépe než současným zařazením mezi občanská sdružení. Nicméně fakt, že jsem byl navržen a posléze i zvolen do řídící funkce, skutečně chápu jako přání většiny členů, aby se společnost dostala více do povědomí široké veřejnosti.

* V čem je instituce tak elitní jako Učená společnost prospěšná obyčejným lidem? Jak nás o tom chcete přesvědčit?

Tu otázku lze nejlépe zodpovědět poukazem na minulost. Takové společnosti vznikaly v nejpokročilejších zemích Evropy již zhruba od poloviny 17. století. Taky naše Učená společnost navazuje na tradice podobně zaměřených českých společností, jež byly zakládány již od konce 18. století.

Učené společnosti, respektive akademie se uplatňují dodnes a i jejich zásluhou se věda stává opakovanou inspirací pro techniku a technologie, což se dotýká života každého člověka. Toto jednoznačné příčinné propojení si však člověk běžně neuvědomuje, protože poznatky základního výzkumu se odrazí v každodenním životě s velkým zpožděním. Dnešní výdobytky jako počítače, mobily nebo digitální fotoaparáty mají svůj původ v kvantové mechanice, která se rozvinula ve 20. letech minulého století. Jinými slovy, naše Učená společnost nejvíc prospěje dětem a vnukům současných "obyčejných lidí".

***

Historie Učené společnosti

První stálé sdružení vědců v českých zemích vzniklo počátkem 70. let 18. století pod názvem Soukromá společnost nauk, od roku 1790 jako Královská česká společnost nauk, která pak fungovala až do vzniku Československé akademie věd v roce 1952. ČSAV obsahovala jednak výzkumné ústavy, jednak sbor akademiků a členů korespondentů, jmenovaných nezřídka i za jiné zásluhy než vědecké. Proto byl jejich spolek během roku 1992 rozpuštěn a Česko se stalo jedinou vyspělou zemí světa bez vlastní vrcholné vědecké reprezentace. Když se ji nepodařilo vytvořit "ze zákona", založili ji 10. května 1994 vědci sami pod názvem Učená společnost ČR. Jde o instituci soukromou (jedinou svého druhu ve vyspělém světě), která žije pouze z příspěvků svých členů. Na výročním zasedání 25. května byl jejím dalším předsedou zvolen astrofyzik a popularizátor vědy Jiří Grygar.

RNDr. Jiří Grygar, CSc., působí ve Fyzikálním ústavu Akademie věd ČR. Od května je novým předsedou Učené společnosti.

 

UNIVERZITA CHCE VÍC PENĚZ NA VÝZKUM
Mladá fronta DNES (10.7.2004).


(js) - Liberec - O sto padesát milionů korun na pokračování Výzkumného centra Textil zažádala Technická univerzita v Liberci. Peníze ze státního rozpočtu mají podpořit výzkumné práce úspěšně rozjetého projektu na dalších pět let.

Za čtyři roky své existence se centrum může pochlubit řadou vynálezů a patentů, do výzkumu jsou navíc zapojeni mladí vysokoškoláci, kteří jinak houfně odchází za lepšími platovými podmínkami do soukromé sféry.

"Nový projekt bude navazovat na předchozí. Máme však před sebou úkoly, které jsou na vyšší úrovni," řekl vedoucí centra Aleš Richter. Centrum zaměstnává na různě velké úvazky několik desítek lidí, kteří většinou dále působí na univerzitě jako doktorandi či pedagogové. "Praktické výsledky naší práce jsou velmi cenné pro textilní průmysl," dodal Richter, který odmítá názor, že by státní podpora podobných center byla vyhazováním státních peněz. "Podařilo se nám také udržet mladé lidi. Podmínkou bylo, aby čtyřicet procent zaměstnanců nebylo starších než 35 let," dodal.

Díky spolupráci s Výzkumným ústavem textilních strojů v Liberci vznikla například nová technologie pro výrobu netkaných textilií, která umožňuje vyrábět například filtrační a izolační materiály. "Vyvinuli jsme textilie, které reagují na podněty okolí, a tak zajišťují ochranu uživatele například před různými druhy zdraví škodlivého záření," vypočítává Richter. Ve spolupráci s libereckou strojírenskou firmou Steels už běží jejich poloprovozní výroba. "Snažíme se spolupracovat na vývoji s průmyslovými podniky," dodal.

Druhá etapa projektu má pomoci také textilnímu průmyslu v Libereckém kraji. "Výzkum budeme provádět podle potřeb zdejších podniků," nastínil Richter.

Šance textilu je podle něj v technických specialitách. "Nemůžeme konkurovat stánkům s levnou konfekcí, můžeme ale vyvíjet nové textilie hlavně pro průmysl," dodal. Zároveň budou lidé v centru pracovat na konstrukci strojů, které by byly schopné nové materiály vyrábět. "Vývoj bez výroby je jen polovičním úspěchem," konstatoval Richter.

 

VÝZKUMNÁ CENTRA JSOU SPRÁVNÝM KROKEM
Lidové noviny, POLEMIKA, 21. 06. 2004, Cyril Höschl; psychiatr a člen Rady vlády pro výzkum a vývoj


Hlavní nedostatky české vědy a výzkumu se dají shrnout do několika bodů:

1. nedostatečné financování nejen absolutně, ale v porovnání s Evropou i relativně vzhledem k HDP;

2. rozdrobení peněz na vědu, každý má něco, ale nikdo nemá tolik, aby mohl úspěšně držet krok se západní Evropou či Severní Amerikou;

3. nedostatečné pobídkové mechanismy pro talenty a v důsledku toho jejich odchod do zámoří;

4. chybějící zpětná vazba mezi výstupy a dalšími příděly peněz;

5. oddělení výzkumu a výcviku odborníků, resp. vysokých škol a výzkumných ústavů.

To všechno spolu s komunistickou tradicí a pojetím vědy (co Čech, to CSc.) má za následek stav, který částečně trefně popisuje autor článku (Výzkumná centra - vyhozené peníze, LN 12. 6.). Bohužel v tom hlavním se zásadně mýlí: Výzkumná centra byl první významný krok k odstranění výše uvedených nedostatků a k nápravě stavu. V tomto pozoruhodném a na české poměry neobyčejně odvážném projektu došlo u nás vůbec poprvé k soustředění většího objemu finančních prostředků určených na vědu a výzkum do několika pořádných projektů (viz bod 2). To dalo, zejména mladým odborníkům, možnosti, které zde dosud neměli (bod 3). Utvoření center a podmínek pro ně umožnilo soustředěně aplikovat kýžená kritéria vědeckého výstupu, což celostátně stále není z různých důvodů dost dobře možné (bod 4). Tato evaluace není zdaleka u konce (projekt trvá až do konce r. 2004), takže jakákoli tvrzení autora článku o vyhozených penězích jsou nepodložená, zlovolná a pouze emocionální. Solidní data o tom budou k dispozici nejdříve v létě příštího roku!

Konečně výzkumná centra shromáždila pod jednu střechu pracoviště Akademie věd, univerzit a výzkumných ústavů a propojila vědeckou průpravu postgraduálních studentů dosud nevídaným způsobem přesně v tom duchu, jaký měli ve svých návrzích k nápravě na mysli kritici dosavadního oddělení výuky a vědy u nás.

Co je tedy špatně? Čtyři miliardy za pět let? Vždyť to je málo (bod 1)! Dokud se podpora vědy drobí na neviditelná množství, nikomu nevadí. Jestliže je jednou konečně viditelná, budí závist. A tu si v oblasti podpory vědy a výzkumu nemůžeme dovolit, už jsme příliš ztratili. Výzkumná centra jsou krok správným směrem. Některá z nich posunula různé obory do nové kvality. Kdyby nyní skončila, otočilo by se u nás mnohde kolo dějin minimálně o deset let zpátky a vypadli bychom z evropského kontextu. A nakonec radostná zpráva pro autora a pro ty, kteří v žádném centru nejsou: nikdo si platy nenavýšil, pouze postgraduální studenti dostali přilepšení ke stipendiu.

 

JSOU VÝZKUMNÁ CENTRA OPRAVDU ZBYTEČNÁ?
Lidové noviny, POLEMIKA, 19.6.2004. Přinášíme kritické ohlasy na článek Ladislava Andreye "Výzkumná centra vyhozené peníze".


Pan Andrey je patrně zastáncem absurdního přesvědčení, že vědec má být chudý jako kostelní myš a svoji posvátnou práci konat pouze z nadšení. Text dr. Andreye vyšel v příloze Věda 12. června. Z reakcí čtenářů LN jsme vybrali tři příspěvky.

Výzkumná centra - dobře vynaložené peníze

Článek jsem četl s úžasem. Tolik koncentrovaných dezinformací a pomluv se vidí opravdu málokdy. Jsem odpovědným řešitelem jednoho z výzkumných center (Centrum molekulární a buněčné imunologie) a myslím, že poměrně dobře znám situaci v široké oblasti českého chemického, biologického a biomedicínského výzkumu.

Nejprve fakta: Pětiletý program Výzkumná centra byl vyhlášen ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) v roce 2000 jako dosud nejvelkorysejší program na podporu toho nejlepšího v našem výzkumu. Ročně se z něj vynaložilo 750 milionů korun na podporu celkem 20 center základního výzkumu (podprogram A) a 11 center aplikovaného výzkumu (podprogram B). To je snad jediné, v čem se s panem Andreyem shodnu - a snad ještě v tom, že tento program byl tehdy skutečně vyhlášen příliš chvatně a jeho příprava nebyla rozhodně ideální.

Nicméně chvályhodným záměrem programu bylo podpořit, na naše poměry poněkud nadstandardně, nejlepší české výzkumné týmy a stimulovat jejich spolupráci. Zásadním kritériem bylo zapojení pracovišť z vysokých škol a vysoká účast studentů a mladých pracovníků. Od center byly očekávány výsledky vysoké světové úrovně. Činnost každého centra byla na konci každého roku důkladně hodnocena.

Mohu zodpovědně říci, že jsem se dosud nikdy nesetkal s tak důkladným (až snad přespříliš!) průběžným hodnocením - a to mohu srovnávat i s řadou svých grantů získaných od nejprestižnějších mezinárodních institucí. Nechápu tedy, jak může dr. Andrey tvrdit, že "miliony padly na absurdní nákupy nepotřebného nábytku, videotelefonů a mobilů pro celé příbuzenstvo". V našem centru se kupovaly moderní přístroje a jiné náležitosti nezbytné pro práci na dobré světové úrovni.

Pochopitelně nejsem obeznámen s výsledky všech center (výsledky souhrnného hodnocení by mělo brzy předložit MŠMT), ale mohu s plnou zodpovědností říci, že výsledky těch center základního výzkumu, která znám, jsou kvalitní a že peníze, věnované na jejich slibovaných 0.7 % hrubého domácího produktu (průměr "staré" EU). Na druhé straně není pravda, ze letos vynakládá stát na výzkum a vývoj o čtyři miliardy méně než v roce 2003 - ve skutečnosti loni stát poskytoval zhruba 13,5 miliardy a letos 14,2 miliardy... (a v roce 1997 to bylo pouze 7 miliard).

Je dobré si uvědomit, že výzkumná centra spotřebovávala dosud pouze 5,3 % veškerých prostředků věnovaných státem na podporu výzkumu a vývoje. Jsem si zcela jist, že efektivnost využití těch zbývajících 94,7 % je rozhodně nižší (často velmi podstatně) než ve výzkumných centrech.

Závěrem: stejně jako velká většina předních českých vědců jsem přesvědčen, že principy, na kterých jsou postavena výzkumná centra, jsou správné, a že právě tudy vede cesta k efektivnějšímu využívání omezených státních prostředků. Samozřejmě je třeba, aby byla co nejnáročněji, na základě objektivních mezinárodních kritérií, hodnocena výkonnost jednotlivých center a týmů a hlavně aby z tohoto hodnocení byly vyvozovány jasné důsledky. Je také potřeba maximálně omezovat byrokracii.

Václav Hořejší, vedoucí vědecký pracovník, profesor imunologie

****************************************

Videotelefony jsme si nekoupili

Čtenář sobotní přílohy LN se jistě pohoršoval nad vědci, kteří se nehorázně obohacují díky penězům určeným na projekt Výzkumných center (nebo je alespoň bezhlavě rozhazují) a kteří jsou v tom navíc podporováni bolševickými epigony z ministerstva školství. Došlo také na pikantní odhalení, že AV ČR páchá státu nebezpečnou sabotáž, třešničkou na dortu pak byla zmínka o blíže neurčených temných silách, které mají "po listopadu 1989 zájem na tom, aby v ČR bylo co nejmíň kriticky myslících jedinců".

Obrázek je to věru chmurný, ale naštěstí ne zcela pravdivý. Pracuji v jednom z oněch center, v Centru komputační lingvistiky při MFF UK. V době založení centra jsem byl stejně jako většina mých současných kolegů ještě student. Nastoupili jsme na nově vzniklé pozice a pracujeme na výzkumných projektech, které by bez centra nejspíš nikdy nevznikly. Paušální tvrzení, že peníze se "rozpustily v násobném zvýšení příjmů některých pracovníků za činnost, jakou by odvedli, i kdyby centra neexistovala", tedy neodpovídá skutečnosti.

Naopak, díky projektu Výzkumných center tu vzniklo interdisciplinární pracoviště složené převážně z čerstvých absolventů Matematickofyzikální a Filozofické fakulty UK. "Videotelefony" ani "mobily pro celé příbuzenstvo" jsme si zatím nenakoupili, zato si bez ostychu vychutnáváme příležitost k soustředěné výzkumné práci ve výborném týmu, s kvalitním organizačním i technickým zázemím. Vážím si možnosti podílet se na chodu pracoviště, které ve svém oboru patří k uznávané evropské i světové špičce. Mluvit o takové situaci jako o "vyhozených penězích" a "velkém propadáku" není podle mého názoru na místě.

Zdeněk Žabokrtský, odborný pracovník, Centrum komputační lingvistiky

****************************************

Autor si popletl údaje

V odstavci "Mnoho psů zajícova smrt" uvádí dr. Andrey správně, že existuje 20 center základního výzkumu. Jde o výzkum badatelský, nikoli čistě teoretický - na ten by téměř stačila "tužka a papír", které v dnešní době mohou být nahrazeny levným počítačem. Domníváme se, že experimentální výzkum dynamiky Země, který má na starosti Výzkumný ústav geodetický, topografický a kartografický a který byl finančně dotován hlavně z hlediska investic, může být zařazen do kategorie A.

Nevíme, jak autor došel k závěru, že tento úkol obdržel nejvyšší finanční dotaci. Řazení udělených projektů na stránkách MŠMT je podle pořadového čísla došlých přihlášek do soutěže, naše došla jako pátá a první z přijatých, nikoli podle výše uvedené finanční dotace. Pokud jde o výši udělených finančních prostředků, je naše centrum naopak na předposledním místě, hned před - v článku také zmiňovaným - Centrem pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty z University Palackého v Olomouci. A pokud jde o naše "umístění" po vyhodnocení soutěže v roce 2000, skončili jsme v polovině výše zmiňované dvacítky udělených projektů a nikoli na prvním místě, jak uvádí autor. Náš obor v současnosti nepatří, alespoň v ČR, na výsluní vědy, jak naopak správně uvádí Ladislav Andrey v dalších částech svého příspěvku.

Když už autorovi zřejmě vadí, že dotaci obdržel resortní výzkumný ústav (opravdový badatelský výzkum je přece schopna provádět pouze akademie věd), mohl se také informovat o tom, že v centru působí další 2 pracoviště z AV ČR a 2 pracoviště z vysokých škol. Výzkumný ústav nabídl ideální místo a podmínky pro experimenty geofyzikálního a geodynamického charakteru. S bližší prací centra, které je opravdu experimentální povahy, se může veřejnost seznámit v rámci pořadu ČT 2 - Popularis: "Jak se měří Země", který bude reprízován 1. července. O tom, že tematické zaměření centra není ve světě podceňováno, svědčí i to, že za dílčí řešené otázky byla udělena prestižní Descartova cena za rok 2004 udělovaná Evropskou unií. podporu, byly vynaloženy velmi dobře. Ostatně vědecké publikace jsou věcí zcela veřejnou - každý, koho to zajímá, si může v internetové databázi jako Web of Science (WoS) zkontrolovat, kolik publikací a v jak prestižních časopisech pracovníci center mají. nejlepšími uchazeči. Jsem zcela přesvědčen, že alespoň v oboru, který je mi blízký, tomu tak v naprosté většině případů bylo.

A jak je to vlastně se státní podporou výzkumu a vývoje? Česká republika skutečně nedosahuje oněch kýžených a vládou dlouho

Nadstandardní finanční podpora programu Výzkumná centra byla důležitá; dnešní věda je finančně velmi náročná a lepší už to nebude. Součástí nadstandardních podmínek byly i lepší platové podmínky pokud podpora z center umožnila, aby techničtí pracovníci měli konečně platy odpovídající průměrnému pražskému platu a alespoň někteří vědečtí pracovníci na úrovni jeho dvojnásobku, není to rozhodně něco, zač bychom se měli stydět. Vcentrech našel relativně dobré pracovní a zčásti i platové podmínky i nebývalý počet studentů a doktorandů. Pan Andrey je zjevně zastáncem absurdního (bohužel značně rozšířeného) přesvědčení, že vědec má být chudý jako kostelní myš a svoji posvátnou práci konat pouze z nezištného nadšení.

Pan Andrey se pozastavuje nad tím, že podporu získala mnohá pracoviště, jejichž zástupci seděli v radě programu. Na tom ovšem není nic podivného - samozřejmě, že v radě museli zasedat představitelé našich nejlepších výzkumných institucí a samozřejmé je i to, že v soutěži uspěli jiní pracovníci z těch nejlepších pracovišť - nevím, jak by to mělo být jinak? Podstatné je, jestli podporu dostaly opravdu ty nejlepší projekty předložené

Jan Kostelecký, vědecký pracovník, vedoucí Výzkumného centra dynamiky Země

****************************************

 

JAK POZNAT NADĚJNÉ VĚDCE
Mladá fronta DNES, (19.06.2004). Proděkan Přírodovědecké fakulty UK: Ať nejsme jen levná pracovní síla


BOHUSLAV GAŠ - Po článku, ve kterém kritizovali přední vědci praktiky udělování vysokoškolských titulů a navrhovali, jak jim vrátit ztracenou prestiž (Jak vrátit prestiž prázdným titulům, 22. května 2004), přinášíme další článek na podobné téma: Jak poznat, kde se dělá kvalitní věda a kam nasměrovat peníze na výzkum, se zamýšlí proděkan Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy Bohuslav Gaš.

Vysokoškolsky vzdělaní lidé u nás tvoří jen kolem 11 procent populace v aktivním věku 25 až 65 let. Řadíme se tak spolu se Slovenskem a Polskem k zemím s nejnižším podílem (například v Rakousku je to 15 procent, v Japonsku 30, v USA 36 procent...).

Navíc v současné mladé generaci mezi 20 až 30 lety tvoří podíl absolventů vysokých škol přírodovědných a technických oborů pouhá čtyři procenta. V obou případech je to nejméně mezi zeměmi střední a západní Evropy, nemluvě už o Spojených státech a Japonsku. Něco se stát musí, nemá-li naše země degradovat na pouhý zdroj levné pracovní síly a výrobků s malou přidanou hodnotou pro zbytek světa.

Není to však pouze nedostatek peněz, co nám chybí, aby vysoké školy opouštělo víc lépe vzdělaných mladých lidí.

Co je motorem ekonomiky

Nikdo nepochybuje o tom, že právě vysokoškolští absolventi přírodovědných a technických oborů jsou tou částí společnosti, která má na starosti technologickou úroveň ekonomiky země. Věřím, že už dávno ustaly debaty, že tuto úroveň lze u nás zabezpečit nákupem licencí a patentů a základní výzkum lze přenechat jiným zemím. Právě úspěšný základní výzkum orientovaný do perspektivních oblastí, který vede k novým poznatkům dříve či později využitelným ve výrobě, se stává motorem ekonomiky. Není nejmenší důvod nepovažovat výzkum a vývoj za velmi slibnou, byť poněkud rizikovou formu podnikání. Je však zapotřebí dobré organizace finančních zdrojů a efektivního využití obrovské spousty intelektu obsaženého ve schopných výzkumných týmech.

Perspektivní oblasti základního výzkumu lze na základě kvalifikované předpovědi vytipovat. Jak však poznat, která pracoviště našich vysokých škol a dalších institucí základního výzkumu jsou slibná? Jinými, ráznějšími slovy: jak poznat, do kterých oblastí a do kterých pracovišť napumpovat peníze, aby se po čase vrátily zmnožené?

Jak zjistit kvalitu

Existuje metoda, jak zjistit, který výzkumník je aktivní ve svém oboru a který výzkumný tým zabývající se základním výzkumem pracuje efektivně - bibliografická analýza. Spočívá v hodnocení počtu mezinárodních publikací daného jednotlivce, daného týmu a jejich citovanosti v pracích ostatních kolegů z jiných pracovišť. Kdo sice pracuje skvěle, ale nechává si vše pro sebe, pracuje zbytečně.

Hledat počty publikací a jejich citovanost by byla složitá a zdlouhavá práce, kdyby neexistovaly databáze s těmito informacemi, kde lze požadovaná data získat během několika vteřin. Ta největší a nejobecnější, někdy kultovně vzývaná, jindy zatracovaná, je databáze SCI společnosti ISI Thomson Scientific. Každý vědecký časopis vycházející pravidelně má možnost se ocitnout v této databázi. Časopis se ohodnotí číslem zvaným impaktní faktor, a to podle toho, jak často jsou jeho články citovány v jiných časopisech. Vydavatelé se hodně snaží, aby impaktní faktor jejich časopisu byl co největší, proto publikují pouze dobré práce a odmítají slabé. A autoři publikací se zase snaží, aby své články publikovali v časopisech s dobrým impaktním faktorem, aby tak měli větší šanci, že si jich všimnou ostatní. Toto vše je zdravý proces, který možná povede k tomu, že některá lokální periodika nebudou sloužit jako zdroj primárních informací o výzkumu. Přírodní a technické obory jsou dnes navýsost globální. Bibliografická analýza musí být použita spolu s vyhodnocením dalších výkonnostních kritérií, ukazuje se však, že s nimi většinou velmi dobře koreluje.

Vysoké školy jen neučí

Větší část státní dotace vysokých škol směřuje na výukovou činnost. V případě Přírodovědecké fakulty UK to bylo například loni 64 procent. Na plnění výzkumných záměrů a podporu výzkumu, na kterém se v rámci výuky podílejí i sami studenti, připadá 36 procent prostředků, kromě toho jsme dokázali získat 99 milionů korun v grantových soutěžích. Nemůžeme tedy tvrdit, že naším úkolem je pouze učit studenty. Výuku na patřičné úrovni ani nemohou zajišťovat pedagogové, kteří o výzkumu nemají ponětí. Výzkum, ve kterém pracujeme, musí být naopak špičkový a studenti v nás musí vidět příklad, přestože už v principu náš výstup bude mít menší objem než u institucí na výzkum primárně zaměřených. Máme však velké štěstí v tom, že jsme obklopeni mladými lidmi, kteří nás inspirují neotřelými nápady, a naopak my jim můžeme předávat své znalosti a zkušenosti.

Tituly na okraji

Před časem kolegové z Biologické fakulty Jihočeské univerzity diskutovali v této příloze o udělování vědeckopedagogických titulů na vysokých školách (Jak vrátit prestiž prázdným titulům, 22. května 2004). Ale to je v této věci záležitost okrajová. Jsem přesvědčen, že to, co nám, fakultám vysokých škol, v tuto chvíli chybí, je poctivé a nekompromisní ohodnocení naší výzkumné a výukové činnosti.

Udělejme si pro počátek alespoň inventuru naší publikační činnosti a citovanosti v nejlepších časopisech, v případě technických a přírodovědeckých oborů pouze v těch "impaktovaných", aby přehled našeho výstupu nebyl zatížen přemírou informací. Půjde to docela snadno a jednoznačně - a výstup bude dobře kontrolovatelný. Ten bychom měli zveřejnit, prostředky, které dostáváme, jsou přece z veřejných zdrojů, tedy z daní poplatníků.

Měli bychom také uvést, které poznatky máme chráněny patenty. Pak se i ozřejmí, ve kterých oblastech má náš výzkum odpovídající úroveň, a budeme moci říci politikům: Jestliže nasměrujete do tohoto oboru a pracoviště tolik a tolik peněz z veřejných zdrojů, máte dobrou šanci, že se peníze mnohonásobně vrátí. Jestliže to neuděláte, promarníte potenciál mnoha schopných lidí.

Naše fakulta v těchto dnech zveřejňuje na svých webových stránkách strukturovaný přehled publikační, výzkumné a výukové činnosti za několik posledních let a bude v tom pokračovat i do budoucna.

Vyzýváme k tomu i ostatní fakulty a výzkumné instituce. Kdyby se vyhlášení a budoucí financování nadcházejícího nového kola výzkumných záměrů vysokých škol mohlo opřít o jednotný systém evaluace výzkumných pracovišť na školách, určitě by bylo kolem celé věci méně chaosu, než mohu pozorovat nyní.

Doc. RNDr. Bohuslav Gaš, CSc., je proděkanem Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze

***

Budeme moci říci politikům: Nasměrujete-li do tohoto oboru a pracoviště peníze z veřejných zdrojů, máte dobrou šanci, že se vám mnohonásobně vrátí. Ne-li, promarníte potenciál mnoha schopných lidí.

KOMU PENÍZE? Jak poznat, která pracoviště našich vysokých škol a vědeckých ústavů jsou slibná a stojí za to do jejich výzkumů investovat? Například tím, že školy a instituce zveřejní výsledky své výzkumné i výukové činnosti.

 

BEZ PENĚZ NA VĚDU Z NÁS BUDOU JEN ČISTIČI BOT
Mladá fronta DNES, (15.06.2004). Zajímavost - Organizátoři konference Česká hlava uspořádali pro účastníky happening.


ROMANA BARBOŘÍKOVÁ - Vyšehrad - Je krásné slunné odpoledne. Před Kongresovým centrem sedí na svém pracovišti čistič bot a vášnivě diskutuje se svým klientem, mladým mužem v šedém obleku, o poměrech v české společnosti, o politice i dalších tématech.

"Kdybych se líp učil! To bych si já tady seděl v obleku, někdo jiný by mi čistil boty..." zaznívá často z jeho úst. "Jenže já ne. Teď tady musím čistit boty. Nemůžu si dovolit tady sedět, číst si noviny. To tady kravaťáček, ten si jde na konferenci, chlebíčky, mattonku. Jistěže, kdybych se víc učil, kde bych teď byl. Ale co já si teď pomůžu, to víte."

Mohlo by se to zdát jako běžná konverzace. Ale je tomu jinak. Oba muži jsou najatými herci v rámci projektu Česká hlava. Ten se snaží najít podporu pro vědeckou a technickou inteligenci. A právě z tohoto důvodu uspořádal jako doprovodný program Mezinárodního fóra vědy a techniky Česká hlava happening.

"Od toho jste vědci, abyste na něco přišli," reaguje čistič bot na jednu z vět svého klienta. Jenomže v naší zemi a vůbec v celé Evropě to není tak jednoduché. Věda a výzkum totiž nejsou podporovány tak, jak by měly být.

Happening měl kolemjdoucím, ale hlavně účastníkům kongresu naznačit, jak bychom mohli dopadnout, kdyby investice do vědy v naší zemi zůstaly na stejné úrovni.

"Česká republika ve srovnání s jinými evropskými státy dává na vědu, ať už ze strany státu, tak i ze strany průmyslových podniků, mnohem méně peněz. Pokud to tak bude pokračovat dál, tak v Evropě ztratíme šanci a budeme opravdu jenom manuálními pracovníky za velmi nízkou mzdu," vysvětluje Pavel Černý z Nadace Česká hlava důvod uspořádání happeningu.

"Samozřejmě je to nadsázka, ale může to tak opravdu skončit," říká Michael Valášek, profesor Strojní fakulty Českého vysokého učení technického.

Jaké to je být čističem bot, si na chvíli vyzkoušel i Jaroslav Zvěřina, čerstvě zvolený europoslanec. A docela mu to šlo.

"Vy už jste to někdy dělal, že jo?" reagoval na jeho zručnost čistič bot a dodal: "Pán je šikovnej." Na situaci českých vědců Zvěřina řekl: "Předpokládám, že i kdyby z nějakého důvodu začínali jako ti čističi, tak se rychle vypracují."

KDYBYCH SE UČIL. Tato slova opakoval najatý herec, který lidem před Kongresovým centrem čistil boty. Připomínal jim tak, jak je důležité vzdělání.

 

CENY PRO VĚDCE
Mladá fronta DNES, (12.06.2004).


(frk) Ceny a hodnosti jistě nejsou hlavní metou badatelského úsilí, to bychom pořád ještě žili v chýších, umírali na neštovice a zabíjeli se klacky. Nicméně oficiálně vyjádřené uznání od vědeckých autorit potěší, tím spíš v zemích, kde se o výzkumu sice hezky mluví, ale stále jaksi utíká skutek vyjádřený odpovídajícím podílem ze státního rozpočtu.

Vědecké ceny mají dvojí hlavní smysl: začínající povzbudit (a taky je udržet doma), zasloužilé aspoň trochu zahojit (aby i v penzi měli na knihy).

Po přeryvu způsobeném zánikem Československa a jeho Akademie věd se takováto struktura cen formuje i u nás. 24. května 2004 rozdal František Šmahel podeváté ceny Učené společnosti ČR, a to třem vědcům a devíti středoškolským studentům. Poprvé i udělil medaile Učené společnosti za zásluhy o rozvoj vědy. Dostalo je šest vynikajících vědců (OttoWichterle in memoriam) a - rovněž posmrtně - mecenáš Bohuslav Jan Horáček, zakladatel ceny Praemium Bohemiae. Dne 10. června 2004 předala předsedkyně Helena Illnerová sedm staronových cen Akademie věd ČR a potřetí také Prémie Otto Wichterleho pro mladší vědecké pracovníky (dostalo je 24 lidí).

Je docela logické, že některá jména se v tomto kontextu objevují vícekrát, přičemž jakoby postupují vzhůru; například makromolekulární fyzik Michal Ilavský dostal v roce 2001 cenu Učené společnosti a letos byl zvolen jejím členem.

Na podzim pak přijdou na řadu dvě nejtěžší váhy, jakési "české Nobelovy ceny": potřetí najde svůj cíl cena Česká hlava, zaměřená spíš na aplikovanou vědu, a podruhé Praemium Bohemiae, tentokrát za chemii. Před dvěma lety se udělovala za biomedicínu a získal ji endokrinolog Vratislav Schreiber.

 

VÝZKUMNÁ CENTRA - VYHOZENÉ PENÍZE
Lidové noviny, NÁZOR, 12.6.2004, Ladislav Andrey


Objevy minimálně evropského významu, nové technologie a jejich využití v praxi. Takové výsledky by člověk očekával od projektu Výzkumná centra, který už pohltil miliardy korun. Projekt se po pěti letech existence jeví jako velký propadák.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vyhlásilo v roce 2000 projekt pod názvem Program výzkumu a vývoje "Výzkumná centra". Letos končí první pětiletka tohoto programu. Projekt byl laciným vyhozením miliardových částek. Peníze se rozpustily v násobném zvýšení příjmů některých pracovníků center za činnost, jakou by odvedli, i kdyby centra neexistovala. Miliony padly na absurdní nákupy nepotřebného nábytku, počítačů a videotelefonů, o mobilech pro celé příbuzenstvo nemluvě.

Projekt bez jasného záměru a přípravy ani jinak dopadnout nemohl. Vždyť z původních Národních center výzkumu a vývoje, když se nějakou dobu hovořilo také o Centrech excelence (v čem asi?), to nakonec dodegenerovalo do nic neříkajícího názvu Výzkumná centra.

Ve finální fázi byly projekty vybírány tak, aby téměř každý člen rady programu Výzkumná centra, respektive jeho pracoviště, bylo centrem poctěno. Je možné se o tom přesvědčit při křížovém srovnání udělených center a členů rady. Samozřejmě to neplatí stoprocentně, udělilo se i něco navíc. Ponechme ale stranou tyto formalismy a podívejme se na problém věcně.

Národní výzkumná centra existují v téměř všech vyspělých zemích světa. Jejich posláním je strategický základní a aplikovaný výzkum především v interdisciplinárních oblastech s vysokou koncentrací vědců, financí i experimentální techniky. Hrají důležitou roli jako výsostně odborné poradní orgány v domácí i zahraniční politice vlády. Toto je prakticky doslovná citace definice center v Německu a v USA. V Německu nyní existuje 16 národních center. Například pro výzkum rakoviny, biotechnologií, informačních technologií, plazmatu atd.

Mnoho psů zajícova smrt

V České republice je 31 výzkumných center, z toho 20 tzv. základního výzkumu (podprogram A) a 11 aplikačních (podprogram B). Celkově byla tato pracoviště za uplynulých pět let dotovaná sumou téměř čtyři miliardy korun. Počet našich center je tedy ve srovnání s Německem neúměrně vysoký. Průměrná částka na jedno české centrum tak stačí spíše jen na udržování provozu, ale nikoliv na výzkum. Pro zajímavost, národní centra v Německu mají v průměru stovky až tisíce členů s průměrnou dotací řádově stovky milionů eur ročně!

Pohled do seznamu našich center vyvolává hořký úsměv. Název prvního z tzv. teoretických center (podprogram A) zní hodně neteoreticky: Experimentální výzkum dynamiky Země a jejího povrchu. Příjemcem dotace byl dle webových stránek MŠMT Výzkumný ústav geodetický, topografický a kartografický! I Švejk by se asi divil.

To bylo první místo, což jinými slovy znamená, že toto tzv. centrum dostalo nejvyšší podporu zmíněné komise, která v dané věci rozhodovala. Na špici se podle výše dotací objevuje také Centrum pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty z Univerzity Palackého v Olomouci. To už je mimo jakýkoliv racionální úsudek. A tak bychom mohli pokračovat až na světlé výjimky, k centru na místě dvacátém.

Pohled do podprogramu B je ještě tristnější. Leccos napoví již názvy: Výzkumné centrum spalovacích motorů a automobilů Josefa Božka, Výzkumné centrum "Textil". Názvy vyvolávají dojem, že jde vlastně o resortní výzkumné ústavy. Perličkou pak je Evropské centrum pro medicínskou informatiku, statistiku a epidemiologii - Kardio (EuroviseKardio). Podobné "centrum" zaměřené na medicínskou informatiku by totiž měla mít každá velká nemocnice, anebo by podobné pracoviště mělo být resortním výzkumným centrem v gesci ministerstva zdravotnictví.

Není ale účelem tohoto příspěvku provést detailní analýzu 1. pětiletky programu Výzkumná centra. To lze přece očekávat od vyhlašovatele, tj. Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Snad se toho jednou dočkáme.

Zmíněné ministerstvo ale naopak překvapilo odbornou veřejnost svojí troufalostí, když vyhlásilo pokračování tohoto programu další pětiletkou na období 2005 - 9. Stalo se tak v únoru letošního roku, takže zájemci o finance na zřízení centra měli na předložení návrhu fakticky šest neděl.

Podle materiálů uveřejněných na webové stránce ministerstva školství má akce tento záměr: "Cílem programu Výzkumná centra je soustředit výzkumné kapacity na výzkumnou činnost do center, která zajistí účinný přenos poznatků mezi jednotlivými stadii výzkumu k subjektům, které je využívají." Toť vše. Tečka. Kolik úředníků vymýšlelo tuto doslova intelektní zhovadilost, či nesmyslnou tautologii? Nebo si to snad půjčili a opsali z plánů poslední bolševické pětiletky? Rozum zůstává stát v němém úžasu.

Česká republika je již nějakou dobu členem Evropské unie. To je zřejmě jediná naděje, že katastrofický stav podpory vědy a výzkumu v ČR se dostane do přirozených kolejí.

Slovo "katastrofický" použil ve výše uvedeném kontextu místopředseda Akademie věd ČR při své návštěvě Ústavu informatiky AV ČR letos v březnu. Reagoval tak na moji veřejně položenou otázku, jestli ví, že v České republice se vydává na vědu a výzkum na jednoho obyvatele desetinásobně méně než ve Spojených státech. Tristní je i srovnání v rámci Evropské unie, Naše republika je ve spodní části žebříčku výdajů na vědu a výzkum. Průměr v EU je totiž 0,7 procenta HDP, u nás je to 0,53 procenta HDP. Přitom letos poklesl státní příspěvek na tuto oblast o čtyři miliardy korun oproti roku 2003!

Určitá forma sabotáže

Vedení akademie bylo na tuto vážnou situaci opakovaně upozorňováno a žádáno o okamžitou reakci a nápravu. Nestalo se tak. Naopak, poslední akademický sněm přijal jako nejvýznamnější závěr z jednání podporu zde kritizovaného programu tzv. výzkumných center.

V tomto kontextu reálných faktů lze považovat činnost vedení Akademie věd ČR v posledním období za svého druhu sabotáž. Ničím neomluvitelnou a z dlouhodobého rozvoje státu nebezpečnou. Česká republika se stává málo konkurenceschopnou na světové i evropské úrovni. Čtenář se o tom mohl v posledních dnech přesvědčit z mnoha publikovaných srovnávacích tabulek, ve kterých se ČR ocitá téměř na spodním okraji žebříčku států.

Jiný možný pohled klade ještě paradoxnější otázku. Má po listopadu 1989 snad někdo zájem na tom, aby v ČR bylo co nejmíň kriticky myslících jedinců? Když ano, tak kdo a proč? Qui bono?

Co dál?

Začátkem září se bude rozhodovat o staronových výzkumných centrech. Aby nedošlo k typické výtce o tzv. nekonstruktivní kritice, dovoluji si zde připojit a příslušné komisi navrhnout několik typů možných center v korelaci k vývoji vědy a výzkumu ve světě. Zdůrazňuji, že je to jenom můj návrh.

Ve světě v poslední době vznikaly jako houby po dešti centra pro nelineární studie. V nich se z nového úhlu pohledu zkoumají univerzální zákonitosti přírodních jevů v rámci teorie deterministického chaosu. Například neustálá proměnlivost atmosféry, stavy turbulence a nemožnost dlouhodobé předpovědi počasí, procesy v mozku, fraktální struktury v přírodě, termojaderná fúze atd.

Podobné centrum v České republice neexistuje, i když ve světě vznikala už před 10 - 15 léty. Aktuální je také například vznik center pro: výzkum a léčbu rakoviny, studium bolesti, biotechnologie, nanotechnologie a samozřejmě pro informační technologie.

Vybudování nových strategických, špičkových vědeckých a výzkumných center "na zelené louce", kde by nedocházelo k dublování či triplicitě vložených státních dotací, může být velmi náročné na čas, personální zabezpečení apod. Ostatní by měla garantovat soukromá sféra. To je ale na rozdíl od stavu ve světě hodně vzdálená hudba budoucnosti. Máme se i zde od světa ještě hodně co učit a dohánět.

Evropa ale chce do roku 2010 konkurovat ve výzkumu a vývoji USA. A co Česká republika? Zůstane s ostudou na chvostě?

 

OCENĚNÍ ZA POPULARIZACI
Mladá fronta DNES, (5.6.2004).


Čestnou medaili Vojtěcha Náprstka za zásluhy v popularizaci vědy dostali ve čtvrtek tři muži: šéf českého archeologického výzkumu v Egyptě Miroslav Verner, redaktor Českého rozhlasu Ivo Budil a ředitel Botanické zahrady Univerzity Karlovy Václav Větvička.

Miroslav Verner je autorem knih Ztracené pyramidy, zapomenutí faraoni, Abúsír a Pyramidy, nyní dokončuje poslední díly televizního seriálu o nejnovějších objevech.

Novinář Ivo Budil působil léta v Českém rozhlase jako vedoucí redakce vědy a techniky. Jeho dílem je populárně vědecký magazín Meteor, nyní je jedním z autorů vědeckého serveru Akademon.

Ředitel pražské botanické zahrady Václav Větvička napsal mnoho populárně vědeckých publikací. Kniha Stromy a keře vyšla v 35 vydáních a 35 jazycích. Ocenění však patří i jeho vystupování v pořadu Dobré jitro rozhlasové stanice Praha.

 

ČESKÉ HLAVIČKY SHÁNĚJÍ SPONZORY
Lidové noviny, 04.6.2004. Popularizovat české vědce, budovat jim renomé u široké veřejnosti, zvyšovat jejich prestiž a pomáhat jim při získávání většího množství peněz na jejich práci. To vše jsou cíle projektu Česká hlava. Zrodil se v agentuře Caneton.


Pavel Černý - PRAHA - Reklamní kampaň, tentokrát s motivem čističe bot a headline: "Tak skončíme bez vědy", začala na veřejnost působit prostřednictvím billboardů, city-lightů, tisku a rozhlasu v tomto měsíci.

Vidět a slyšet by měla být až do listopadu, kdy budou opět předány ceny význačným českým vědcům. I tentokrát se záznam z galavečera objeví v hlavním vysílacím čase ČT 1. Partnery letošního ročníku jsou Sazka, Transgas, Unipetrol, Veolia Water, RWE Group, STE a Škoda Auto.

"Během prvních dvou ročníků se nám podařilo vzbudit zájem médií i veřejnosti o českou vědu a o lidi, kteří ji dělají, takže bychom mohli být s výsledky projektu spokojeni," říká Václav Marek z agentury Caneton a dodává: "My však chceme jít dál a vymýšlet stále nové a nové způsoby, jak české vědě dělat reklamu a získávat pro ni peníze, které si zaslouží. "K akcím, které Českou hlavu pomáhají podporovat, proto letos přibyly i tzv. vědecké kavárny, jež jsou inspirovány podobnou aktivitou z USA. Jsou to neformální setkání a diskuse vědců na předem dané téma se zájemci z řad široké laické veřejnosti. V březnu již úspěšně proběhla čtyři tato setkání v Praze a v Brně pod záštitou British Council a britského velvyslanectví.

Vrcholnou akcí prvního pololetí bude mezinárodní fórum na téma "Uplatnění vědy a výzkumu v průmyslu", které se uskuteční 14. června v Kongresovém centru Praha.

Předchozí dva ročníky

První ročník tohoto oceňování českých vědeckých osobností se konal v roce 2002 a už tehdy získal širokou podporu nejen ze strany vědců samých, ale i politiků a představitelů velkých privátních firem. Partnery prvního ročníku byly např. Transgas, Deloitte & Touche a Appian Group. Hned od počátku doprovázela projekt mediální kampaň na billboardech a v tisku. Jejím motivem byly portréty významných českých vědců od Ondřeje Zahradníčka s headline: České hlavy mění svět - a my je neznáme.

Důležitým momentem pro zvýšení prestiže projektu bylo získání spisovatele Arnošta Lustiga do funkce prezidenta České hlavy, svou podporu projektu vyjádřily i další populární osobnosti, např. Eva Kantůrková, Yvonne Přenosilová, Libor Pešek či Marie Rottrová.

Silnou mediální podporu měl i loňský ročník projektu, k billboardům a tisku přibyly city-lighty a spoty na ČRo 1. Inzerátům dominovala černá plocha s headline: "Tak by vypadal večer bez vědy".

 

VAVŘÍNY PRO ČESKÉ VĚDCE
Lidové noviny, 29.05.2004.


(hev)

Učená společnost ČR v pondělí na slavnostním shromáždění v Míčovně Pražského hradu ocenila úspěšné badatele. Vladimír Havlíček z Mikrobiologického ústavu AV ČR převzal cenu za studie struktury biomolekul, Miroslav Strnad z Ústavu experimentální botaniky AV ČR a z Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci za vývoj biologicky aktivních látek využitelných při léčení rakoviny. Cenu pro mladé vědecké pracovníky do 35 let si za výzkum cukrovky odnesl Martin Haluzík ze III. interní kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Učená společnost udělila také medaile za zásluhy o rozvoj české vědy a ocenila odborné práce středoškoláků.

Učená společnost ČR, jejímž novým předsedou byl tento týden zvolen astrofyzik Jiří Grygar, vznikla v roce 1994. Nahradila zpolitizovaný sbor akademiků zrušený po sametové revoluci. Společnost sdružuje přední odborníky pracující v přírodních i humanitních vědách. Jediným kritériem pro udělení členství jsou vědecké výsledky.

 

JAK VRÁTIT PRESTIŽ PRÁZDNÝM TITULŮM
Mladá fronta DNES, (22.05.2004) - Vysoké školy dostávají peníze podle počtu docentů a profesorů. To vede k devalvaci titulů, soudí sami vědci.


(Autoři: RNDr. Marek Jindra, CSc., Doc. RNDr. Julius Lukeš, CSc., Doc. RNDr. Vojtěch Novotný, CSc., Doc. MVDr. Břetislav Koudela, CSc., RNDr. Ivo Šauman, PhD, Prof. RNDr. Jan Zrzavý, CSc., Prof. RNDr. Libor Grubhoffer, CSc. Autoři pracují na Biologické fakultě Jihočeské univerzity a v ústavech Akademie věd v Českých Budějovicích) - O kvalitě titulů docent či profesor a způsobu jejich udělování se ve vědecké obci diskutuje již dlouho. Skupina předních českých vědců otevřeně kritizuje současný stav a navrhuje, jak vrátit titulům jejich ztracenou prestiž.

Titul RSDr. máme ještě v paměti. U prominentů komunistického režimu měl navozovat zdání skutečného vzdělání - a překládal se vtipně "Rozhodnutím Strany Doktor".

Rovněž udělování pedagogických titulů a vědeckých hodností podléhalo v té době schvalování po stranické linii, zatímco vědecká úroveň kandidáta hrála jen vedlejší roli. To v naší společnosti přirozeně degradovalo význam vědeckých titulů i vědy.

Zní to jako dávná minulost, ale jak jsme tedy za uplynulých 14 let napravili tuto pošramocenou pověst? Zvedla se už prestiž vědeckých hodností v očích veřejnosti? Mohou být čeští vysokoškolští učitelé a badatelé na své tituly doktor, docent či profesor právem hrdi, nebo jimi i nadále budí úšklebky?

Zdaleka vše není v pořádku, což dosvědčuje i diskuse, která se v posledních týdnech rozhořela v týdeníku Respekt. Na problém nízké kvality habilitačních řízení (udělování titulu docent) na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy tam upozornil ředitel Geofyzikálního ústavu Akademie věd Aleš Špičák. Jeho oprávněná kritika však neplatí jen pro uvedený případ. Ze zkušenosti víme, že udělování titulů lidem, kteří do vědy ničím zásadním nepřispěli, je na českých školách smutnou realitou.

Vysoké školy jsou nuceny zvyšovat "kvalifikaci" svých pedagogů za každou cenu. Jedním z klíčů, podle kterého ministerstvo školství rozděluje školám peníze, je totiž počet docentů a profesorů. Málo titulů může škole způsobit též ztrátu akreditace, tj. povolení vyučovat jednotlivé obory. Vysoké školy tudíž tlačí své zaměstnance do habilitací, ať na to vědecky mají, nebo ne. Habilitační komise přece může přimhouřit oko, a když se má docentem stát někdo nevýkonný, kritéria účelově změkčit. Je zcela jasné, že o skutečnou kvalifikaci vůbec nejde.

Druhým důvodem je asi všeobecná záliba v titulech a snaha získat je i s výhodami v zaměstnání (vyšší plat a stabilní místo). Proč ne, když to jde tak snadno. Samozřejmě že pro získání titulů docent a profesor platí určitá hodnotící měřítka. Ta si každá škola stanovuje sama, takže se podmínky pro obhajobu titulů mezi školami a vědními obory značně liší. Určitě je to dobře, protože škola tak vyjadřuje svou kvalitu. Háček je v tom, že titul uzná každá škola, ať už byl získán kdekoli a za cokoli.

Vlastnictví titulu má ještě jeden důležitý dopad. Docenti a profesoři jsou v roli vedoucích výzkumu příjemci finanční podpory z ministerstva školství. Ale jak mohou ti, kteří vědu na mezinárodní úrovni nikdy neprovozovali, efektivně využívat peníze daňových poplatníků k bádání? Žádná země není tak bohatá, aby si mohla dovolit podporovat vedle výkonných vědců i ty nevýkonné. Rozmělňování peněz mezi obě kategorie je asi největším problémem financování vědy u nás.

Jak devalvaci titulů zabránit? Celostátní kritéria pro získání titulů docent a profesor situaci nevyřeší. Především proto, že obory studia jsou tak různorodé. Biologa, filozofa a hudebního pedagoga nelze hodnotit podle stejných kritérií. Každý obor však svá měřítka kvality má.

Zůstaňme u příkladu přírodních věd. Tam lze výkonnost každého vědce zjistit během 15 minut, když na internetu vstoupíme do veřejné databáze odborných časopisů Web of Science (http://isi10.isiknowledge.com) a zadáme jméno autora. Bez přehánění lze říci, že vědecké práce, které v této databázi nenajdeme, jsou nevýznamné nebo tak okrajové, že z hlediska světové vědy neexistují. Druhým důležitým údajem v této databázi je ohlas, tedy počet jiných autorů, kteří článek potřebovali ke své práci a citovali. Nenalezneme-li pro zadané jméno dostatek prací a ohlasů, znamená to, že práce dotyčného vědce nepovažují jiní badatelé za důležité. Jelikož výchova k vědecké práci je hlavní součástí vzdělávání studentů na vysoké škole, je naprosto jasné, že pedagog s nepatrným počtem publikací a ohlasů na ně nemá v tomto ohledu studentům co nabídnout. Na prestižní tituly docent nebo profesor nemůže proto vůbec pomýšlet. Tedy neměl by, pokud mu to habilitační komise na jeho škole neumožní. Vysoké školy možná neohrožuje jen často zmiňovaný nedostatek peněz. Naši vzdělanost více kazí ovzduší průměrnosti a neochota srovnávat se se světem. Místo toho vídáme jen předstírání světovosti a přátelské poplácávání po zádech: "Vždyť my ti toho docenta dáme..." Není to fér vůči lidem, kteří se snaží pracovat na úrovni, ale ani vůči studentům, na které jsou kladeny požadavky stále vyšší.

Například na Biologické fakultě Jihočeské univerzity musí každý postgraduální student, pokud chce získat titul PhD (doktor), po třech letech vykázat původní vědeckou práci, v době obhajoby alespoň přijatou do tisku v mezinárodním vědeckém časopise. V Praze a Brně jsou nároky podobné. Jak by k tomu takový student přišel, pokud by učitelé, kteří o jeho doktorátu rozhodují, ani tato kritéria nesplňovali, - ale přitom se honosili titulem docent?

Právě na takovou situaci upozornil doktor Špičák. Domníváme se, že správně, neboť ztráta prestiže vědeckých titulů je ostudou celé společnosti a vědu a vzdělání platíme všichni ze svých daní.

Jaké navrhujeme řešení? Z osobní zkušenosti víme, že bez titulů to jde také. Ve vědecky nejrozvinutějších zemích, v USA, Velké Británii nebo Japonsku, titul docent neznají; od habilitace upouštějí i Němci. Kvalita pracovníků se hodnotí tak, že dočasně zaměstnaný asistent získá trvalé místo profesora, když má za sebou dost publikací, úspěšně absolvovaných studentů a peněz na svůj výzkum.

Jelikož cítíme, že ve střední Evropě láska k titulům hned tak nepoleví, v jejich zrušení ani nedoufáme. V tom případě dejme titulům docent a profesor opravdový obsah, založený na vědeckém věhlasu každého jejich nositele. Pro začátek by stačilo, aby vysoké školy byly hodnoceny přímo za vědeckou produkci, nikoli za počty docentů a profesorů, a aby měly povinnost zveřejnit jak svá kritéria pro udílení titulů, tak výsledky habilitačních řízení každého kandidáta. Potom si snad budeme moci zkratek před i za jmény vážit.

Ve střední Evropě láska k titulům hned tak nepoleví, v jejich zrušení ani nedoufáme. Dejme jim tedy opravdový obsah, založený na vědeckém věhlasu nositelů.

 

ZAČ LIDÉ VE SVĚTĚ VDĚČÍ MORAVĚ?
Mladá fronta DNES, (30.04.2004) - Na Moravě vznikla Kaplanova turbína a naposledy preparát, který požírá ropu.


(ROBERT KLOS) - Jižní Morava - Popelkou mezi evropskými regiony jih Moravy určitě nebude. Vyplývá to alespoň z přehledu výrobků a objevů, jimiž se kraj zapsal do povědomí celé republiky. Řadu jihomoravských značek znají také v cizině.

Například elektronový mikroskop, jehož výroba proslavila Brno. Dodnes se tam drahé a citlivé přístroje vyrábějí a vyvážejí do zahraničí. „Na zeměkouli je jen několik míst, kde se elektronové mikroskopy vyrábějí,“ říká Luděk Frank, ředitel Ústavu přístrojové techniky Akademie věd.

Jede traktor, je to Zetor

Generální ředitel Zetoru Vratislav Goj nedávno popisoval, jak brněnské traktory zakořenily v Iráku. „Jejich obliba šla tak daleko, že lidé začali říkat všem traktorům Zetor. Naše značka se tam stala obecným pojmenováním traktoru,“ řekl Goj. Vozy s nezaměnitelným symbolem zaplavily v minulosti trhy nejen východních zemí, ale uspěly i v „kapitalistickém“ světě. Zetor má za sebou kritické období, propustil stovky lidí. Nový vlastník - slovenský HTC holding - ovšem hlásí oživení firmy a zisky.

Zbrojovka: zbraně a písmo

Lovecké a sportovní zbraně Zbrojovky mají zvuk hlavně v zahraničí. „V Belgii znám rodinu, která obchoduje se Zbrojovkou už sedmdesát let a dědí obchod z generace na generaci. Majitelka měla slzy v očích, když zjistila, že naše firma překonala klinickou smrt,“ říká mluvčí podniku Zdeněk Joukl. Ještě před pár týdny Zbrojovce hrozilo, že skončí s výrobou zbraní.

Bývalí vlastníci (dříve funkcionáři Socialistického svazu mládeže) za podivných okolností vyvedli ze závodu všechno, co by mohlo přinášet zisk. Podnik zkrachoval. „Myslím, že i způsobem tunelování jsme ve světě jedineční,“ podotkl Joukl. Nyní je sice Zbrojovka v konkurzu, přesto se jí podařilo zachovat výrobu.

Zbrojovka se proslavila i mechanickými psacími stroji Consul. Později přešla na elektrické. To vše je minulostí; mechanické psací stroje Consul lze najít pouze v bazarech.

Vědci objevili ropožrouty

Před čtrnácti lety vrcholil výzkum ropných vrtů na Hodonínsku. Vědci z brněnské katedry mikrobiologie Masarykovy univerzity našli mikroorganismy rozkládající ropné látky: pseudomonádu a kvasnicovitou houbu. Směs obou dokáže zbavit půdu ropných látek. Vznikl preparát RC-1 chráněný patentem.

Výčet důležitých objevů zdaleka nekončí. Světově úspěšnou byla Kaplanova turbína. Na uznání čekají nové odrůdy vinné révy vyšlechtěné jihomoravskými vinaři, například Pálava.

***

Čím jižní Morava obohatila svět

Nový traktor Forterra pokračuje v tradici brněnského Zetoru.
Jihomoravští šlechtitelé vytvořili třeba odrůdu Pálava.
Střelci oceňují na brněnských zbraních preciznost ruční práce.
Dříve vyráběla elektronové mikroskopy v Brně jen Tesla, nyní tři firmy.
Brněnská Zbrojovka přivedla na svět i mechanický psací stroj Consul.
Znojemské okurky nyní vyrábí uherskohradišťská společnost Hamé.

 

DO ČESKA SE UŽ NECHCI VRÁTIT, ŘÍKÁ VĚDEC
Mladá fronta DNES, (8.4.2004) - Ekonomika. Martin Bobák pracuje v Anglii.


Praha (pmr, sti) - Martin Bobák před třinácti lety po vystudování epidemiologie v Praze odešel do Londýna. Získal tam stipendium na rok a pak se chtěl vrátit.

Dnes však říká: "Návrat domů neplánuji." Kromě manželky ho na anglické půdě drží hlavně finanční důvody a zajímavější vědecká práce. "Těžko bych si svou prací vydělal v Čechách tolik, abych uživil rodinu," říká. Svůj plat sice prozradit nechce, ale, jak dodává, je slušný. I v Británii však mají výzkumníci nižší platy než soukromí lékaři.

Bobák si hlavně pochvaluje atmosféru a podmínky pro práci. "Zásadní rozdíl oproti Česku je v tom, že práce má smysl a výzkum se tu dělá proto, že to lidi baví a zajímá," říká. Naproti tomu v Praze našel jen relativně málo lidí, které věda a výzkum opravdu zajímají. "A ve vyšších funkcích jsou takoví lidé naprostou výjimkou. Pokud se však najdou, tak s nimi dlouhodobě spolupracujeme," dodává.

Podle něj je na anglické University College London, kde teď působí, také lepší zázemí pro práci. "Nikdo vám nepředhazuje, že mu svým výzkumem přiděláváte práci," říká. Finanční oddělení univerzity bez reptání obhospodařuje granty, protože z nich univerzita částečně žije. To samé platí o osobním oddělení, které najímá a propouští pomocníky. Velké změny Bobák neočekává ani od vstupu do Evropské unie. "Budeme pokračovat ve spolupráci s českými kolegy, ale s tím jsme neměli potíže ani teď," říká. A doplňuje, že možná bude jednodušší získat peníze od Evropské unie. Ale vzhledem k tomu, že už teď jde o tak neprůhledný proces, žádné velké zlepšení nečeká. Stejně tak nepředpokládá, že se v květnu přiženou do Londýna davy jeho kolegů. "Epidemiologie a veřejné zdraví jsou malé obory a v posledních deseti letech ještě ubylo lidí, kteří se tím v České republice zabývají," vysvětluje vědec.

Odchody za prací do ciziny lze po vstupu do unie čekat spíše u praktikujících lékařů. Ti míří na Západ už dnes. Především české nemocnice v pohraničí zaznamenávají vylidňování a naopak nabírají lékaře ze Slovenska a zemí ležících dále na východě. "Třetina studentů medicíny na Karlově univerzitě jsou cizinci," říká šéf lékařských odborů Milan Kubek. A část z nich zůstane natrvalo.

Dnes se odhaduje, že v cizině pracuje jeden až dva tisíce českých lékařů. Nejvíce jich míří právě do Británie a do Německa. Za měsíc navíc budou mít jednodušší se v unii uplatnit, protože jim budou uznávány i specializace, nejen vysoká škola.

 

DOKTORAND JE VĚTŠINOU JEDINEC S MÁLO PENĚZI A VELKOU VŮLÍ
Hospodářské noviny, (1.4.2004).


(Autoři: Jitka Černá, Lucia Soldátová, Martin Beťko, Karolina Kučerová) - Doktorandů přibývá. A to i přesto, že většina lidí začíná s doktorandským studiem ve věku, kdy si jejich vrstevníci budují kariéru nebo zakládají rodinu. Najdou se ovšem i tací, kteří se pokoušejí o souběžnou trojkombinaci studium, kariéra, rodina a vychází jim to.

Doktorát a mateřství se nevylučují (soldatova@vysokeskoly.cz)

Ruth Konvalinková píše disertační práci na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Doktorandské studium zahájila v Ústavu českého jazyka v roce 1997, nicméně po dvou letech je kvůli rizikovému těhotenství přerušila a od té doby je na mateřské dovolené.

"Když mi vedoucí diplomové práce po dokončení magisterského stupně navrhl ve studiu pokračovat, velmi mne potěšil," vzpomíná Ruth. "Potíž byla jen v jediném. V té době jsem už byla pět let vdaná a chtěli jsme mít děti. Přesto jsem nastoupila na katedru s odhodláním, že se pokusím všechno zvládnout."

Kromě studia a zkoušek pak psala Ruth Konvalinková disertační práci, vedla semináře základních kursů na katedře a pomáhala s administrativou katedry. Poprvé otěhotněla po dvou letech a rozhodla se studium přerušit. "Počítala jsem s tím, že školy nechám alespoň na dva roky, ale do té doby jsem čekala druhé dítě, takže jsem zůstala doma další tři roky," říká. S katedrou ale přesto zůstala v kontaktu, snaží se pracovat na disertaci, a když má hlídání, zajde na konzultaci nebo na seminář.

Přiznává ale, že to přináší dost problémů. Mezi prádlem a vařením, uprostřed dětského vřískání se lze jen těžko soustředit na odbornou literaturu. "Zatím to řeším převážně po nocích, je to ale bohužel málo efektivní," tvrdí. "Naštěstí nás podporují rodiče, maminka mi jednou týdně platí slečnu na hlídání, abych se chvíli mohla soustředit pouze na práci. Jeden den v týdnu ale samozřejmě nestačí, snažím se na disertační práci najít více času. Pak mívám ale pocit, že šidím děti i sebe. Nutně čelím pocitu, že jim ze sebe nedávám tolik, kolik bych mohla, kdybych byla mámou na plný úvazek."

V případě, že by Ruth studium nepřerušila, musela by na katedře být pravděpodobně minimálně čtyři dny v týdnu, dále by musela vyučovat a na výuku se pečlivě připravovat. Dostávala by sice plat, který je o něco vyšší než mateřská, neměla by však na děti téměř vůbec čas. Finance jsou samozřejmě dalším z problémů, kterým musí rodina v podobné situaci čelit: "Dnes je možné při mateřské dovolené neomezeně vydělávat, takže kdybych ten čas, který věnuji studiu, věnovala nějaké práci, mohla bych určitě do domácího rozpočtu slušně přispět. Mohla bych se taky obejít bez podpory rodičů, takhle to ale nejde. Tenhle problém však řeší všichni, kteří se rozhodnou pro doktorát nebo práci na vysoké škole, nemusí ani mít děti. Tuším, že manželovi, který je učitel na střední škole, by se zřejmě ulevilo, kdybych se na celý doktorát vykašlala, ale nikdy mi to neřekl. A já už to teď vzdát nemůžu."

Bez práce v nemocnici studovat nemohu (soldatova@vysokeskoly.cz, betko@vysokeskoly.cz)

Šestadvacetiletá Magdaléna Hladíková zvládá druhým rokem postgraduální studium na lékařské fakultě v Brně. Její manžel je bubeníkem ve Státní filharmonii Brno. Zaměřila se na neurologii a pracuje na genetickém výzkumu pacientů s roztroušenou sklerózou ve Fakultní nemocnici v Bohunicích a na Ústavu experimentální patofyziologie lékařské fakulty v Brně. Její studium probíhá jinak než u většiny doktorandů. Jde totiž o obor klinický a ne teoretický.

V čem se liší od jiných postgraduálních programů?

"Většina doktorandů na ostatních vysokých školách spojuje svoje studium s praxí minimálně. Jde spíše o výuku a psaní disertačních prací. Mé studium se liší především tím, že na rozdíl od většiny svých kolegů pracuji i ve výzkumu. Disertační práci samozřejmě píšu, je na ni kladen největší důraz. Potřebuji pro ni nasbírat podklady - v praxi a laboratorní prací. Studium a zkoušky zde nejsou tím nejdůležitějším."

Vnímáš studium již jako zaměstnání?

"V praxi pro mě studium znamená práci, protože většinu svého času trávím v nemocnici. Když mě v nemocnici uvolní, můžu občas odejít do školy na přednášku nebo do laboratoře, ale pokud nastane jakýkoli problém, musím v první řadě myslet na práci a povinnosti z ní plynoucí. Studium je tedy něčím navíc. Funguji jako sekundární lékař na oddělení, to mi zabere většinu času. Dále pak v rámci specializované ambulance sleduji pacienty s diagnózou roztroušené sklerózy, ke kterým se vztahuje můj výzkum, podklad pro mou disertační práci. V nemocnici začínám v sedm hodin ráno a domů se vracím obvykle po páté, jde tedy spíše o běžnou pracovní dobu než o studentský život."

Jsi podle toho také finančně ohodnocena?

"Nastoupila jsem na minimální úvazek a k tomu jsem pobírala klasické doktorandské stipendium. Dnes jsem na tom o něco lépe, úvazek mi zvýšili. Nějaké peníze mám z nočních a víkendových služeb. Finanční problémy nemám, manžel také vydělává, zatím nemáme děti a moc toho neutratíme. Každopádně nejsem člověk, který by kvůli penězům dělal něco jiného než to, co ho opravdu baví. V mém případě neurologii."

Měla jsi od začátku v plánu pokračovat ve studiu v postgraduálním programu?

"Chtěla jsem se věnovat neurologii. Zpočátku mi bylo jedno, jestli to bude v rámci postgraduálu, nebo jestli nastoupím na normální místo v nemocnici. Míst v nemocnici je ale v rámci tohoto oboru málo. Hledala jsem samozřejmě i jinde, ale volná místa na neurologii mimo Brno nebyla. Přestože to bude asi poměrně časově náročné, chtěla bych svůj postgraduál určitě dokončit."

Jaké pro tebe má postgraduální studium výhody?

"Stále ještě není lehké sehnat místo v oboru. Pokud člověk nechce z medicíny vypadnout, musí s ní být v kontaktu, a to mu postgraduál rozhodně umožňuje. To je asi jeho největší výhoda. Pro mě osobně je důležité, že jsem zůstala v Brně, zůstala jsem v kontaktu s fakultou, se studiem, dostanu se k nejmodernějším postupům a nejaktuálnějším informacím. Jde o zpestření a rozšíření práce, kterou dělám v nemocnici."

Máš před sebou ještě minimálně rok studia. Uvažuješ o rodině?

"Samozřejmě, ale některé věci se nedají a nemají plánovat.

Určitě nejsem ten, kdo bude studovat, udělá jednu atestaci, druhou atestaci, a pak se teprve začne zamýšlet nad rodinou. Hodnoty mám postaveny spíš obráceně."

Původně jsem jen nechtěl na vojnu (karolina.ku@tiskali.cz)

Mgr. Lubomír Kříž studuje ve druhém ročníku doktorského studia biochemie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a zároveň pracuje na částečný úvazek v endokrinologickém ústavu (www.endo.cz) v oddělení steroidních hormonů. Tvrdí, že i když do zaměstnání chodí prakticky denně, stačí si ještě studentský život náležitě užívat.

Proč jsi se rozhodl po promoci pokračovat ve studiu?

"Měl jsem dost prozaický důvod: nechtěl jsem na vojnu a věděl, že vojna do dvou let končí."

A máš pocit, že ti studium dává ještě něco jiného?

"To rozhodně. Hlavně se dostanu ke spoustě zajímavých věcí. Když jdeš rovnou do práce, tak se ti málokdy poštěstí, že se můžeš dál vzdělávat."

Jak zvládáš zároveň práci a školu?

"Vstávám denně o půl šesté, kromě pátku, kdy nemám úvazek v ústavu. Věci do školy dělám buď po práci, nebo právě v pátek. Často jsem v práci třeba do deseti do večera. Na fakultu moc nechodím, máme za studium jen dvě zkoušky, a loni jsme měli dozor v praktikách. Můj školitel je totiž tady v ústavu, a zároveň je externím učitelem na fakultě."

Jak konkrétně vypadá tvoje spolupráce se školitelem?

"Nikdo mi neříká, co mám dělat. Já musím sám přijít, že jsem něco udělal, navrhnu jak pokračovat, něco řekne školitel a domluvíme se. Nejdůležitější je komunikace, když nefunguje, tak je to průšvih."

Máš náročný program. Neláká tě život studentů, kteří nějaký ten rok přežijí se šesti tisíci korunami a pak se na to vykašlou?

"Ale to je nefér vůči daňovým poplatníkům! I když netvrdím, že takové lidi neznám. Já jsem naopak docela rád, že pracuju. Kdybych byl na postgraduálu bez povinnosti být v určitou dobu někde, tak bych chodil na fakultu bůhví kdy. Volnost mi nechybí, já bych s takovou studium prostě neudělal."

Vážně by sis nechtěl taky užívat?

"A kdo říká, že já si neužívám? Pořád se cítím jako student, to je pro mě zásadní. Už to není jako dřív, že jsme se vraceli na kolej ve tři ráno, ale já to necítím jako omezení. Stejně, i když děláš postgraduál bez úvazku, tak musíš na fakultě být, protože v mém oboru to jinak nejde. Když děláš postgraduál na právech, tak to je samozřejmě jiná. U nás to za tebe nikdo neudělá a ty musíš přijít s nějakým výsledkem."

Myslíš, že dostuduješ za tři roky?

"Nevím. Může se to zlomit a můžu to stihnout, ale zatím se mi zdá, že spíš ne. U nás je minimum lidí, co to stihnou za tři roky. A většinou potom je člověk nucen jít dělat, a jakmile začne dělat, tak to je konec studia."

Jak jsi na tom ve srovnání s lidmi, co šli do práce?

"Pokud jde o finanční zázemí, na postgraduálu má člověk od fakulty šest tisíc za měsíc. To není nic moc. Já si tady vydělám za ten necelý úvazek osm tisíc, takže když se to dá dohromady, není to nejhorší. Ale spolužáci, co šli do práce, jsou na tom líp - podle toho, co dělají."

Myslíš, že absolvovaný postgraduál vylepší tvoje vyhlídky pokud jde o zaměstnání?

"To je další důvod, proč jsem do toho šel. Pevně doufám, že se mi to vyplatí."

Kde vidíš svoji perspektivu?

"Nevím, ale doufám, že u nějaké solidní farmaceutické firmy ve vývoji."

A myslíš, že kdybys tam vyrazil s čerstvým magisterským diplomem nebo malým doktorátem v kapse, že by tvoje vyhlídky byly horší?

"Nejsem si jistý, ale když bych přišel takhle s titulem, tak bych byl sice pan doktor, ale bez praxe v práci. Já budu mít výhodu - vzhledem k tomu, že tady mám úvazek, v podstatě mám i praxi na nějaké pozici."

Umíš si představit, že bys svoji současnou práci dělal, aniž bys byl současně na postgraduálu?

"Ne, v žádném případě, protože bych se neuživil. Neměl bych kolej, takže bych si musel najít podnájem, padly by studentské výhody - a přitom s mou platovou třídou bych měl 13 870 hrubého."

Astronom z Harvardu: V Americe jsou na tom doktorandi lépe (jitkacer@hotmail.com)

Vítovi Hradeckému je čtyřiadvacet let a jednu třetinu svého života, tedy osm let, strávil na amerických univerzitách. Na jedné z nejprestižnějších, na Harvardu, studuje třetím rokem doktorandský program astronomie.

"Ve třetím ročníku na gymnáziu jsem byl na studentské výměně v USA, kde jsem si začal zjišťovat podmínky přijímacích řízení na americké vysoké školy," popisuje svou cestu na Harvard Vít. "Ve čtvrtém ročníku, opět v Čechách, jsem poslal přihlášky na pět univerzit, které mají nejlepší katedry matematiky a fyziky. Byl jsem přijat hned na první, kterou jsem si vybral - California Institute of Technology, která je známá mimo jiné i tím, že na ní studovala celá řada nositelů Nobelovy ceny a že vlastní nejlepší pozemní optické dalekohledy."

Během studia Vít Hradecký publikoval, prováděl výzkum, a protože je v USA zvykem studovat doktoranda na jiné škole než magistra, přihlásil se na Harvard, kde je největší astronomické centrum v USA. "Na Harvardu se mi líbí, že tu jsou experti skoro na všechno pod jednou střechou," hodnotí Vít.

Přijímací řízení na Harvard se skládalo z eseje (na téma proč chce uchazeč studovat obor na dané škole, co ho zajímá a podobně), ze tří doporučení od profesorů z předchozího studia a testu, který zkouší analytické, matematické myšlení a komunikativní dovednosti. "Velkou výhodou také je, že v Americe funguje trh se vzděláním. Školy mezi sebou soutěží o nejlepší studenty, a pokud člověk projde do užšího výběru, je běžné, že mu zaplatí návštěvu (letenku, jídlo, stravu), aby se přijel podívat," popisuje praxi Vít. "Návštěva trvá většinou dva dny a máte možnost se seznámit a pohovořit si se studenty a profesory, popřípadě najít vhodného školitele ochotného dohlížet na vaší disertační práci."

Jako student ze zahraničí neměl Vít žádné problémy dostat se na vybranou školu. "Většina škol nabídne místa nejlepším uchazečům bez ohledu na to, jestli jsou z USA či nikoliv. Některé školy mají ale omezená stipendia pro zahraniční studenty, takže by zde tito studenti mohli být znevýhodněni," radí Vít. Stipendia pro doktorandy se v Americe pohybují mezi 1300 až 2200 dolary za měsíc, a to dle životních nákladů v daném městě. Například v New Yorku či Bostonu bývají vyšší.

Vítek se na různých konferencích osobně setkal s řadou významných astronomů i astronautů, například s J. Schmittem, který byl s Apollem 17 na Měsíci. "Vloni v noci z 31. ledna na 1.února 2003 jsem pozoroval dalekohledem v Arizoně noční oblohu, s rozedníváním jsem ukončil práci, zaparkoval dalekohled a než jsem šel spát, zapnul jsem televizi, kde se zrovna začaly objevovat zprávy o problémech Kolumbie, takže jsem to sledoval v reálném čase," popisuje smutnou událost Vít. Převážnou část svého studia nyní tráví pozorováním oblohy, připravuje nové programy na pozorování, jezdí do observatoří, které provozuje Harvard v Arizoně a v Chile, a samozřejmě vypozorované výsledky vyhodnocuje a publikuje v odborných publikacích a na konferencích. Vedle toho také vedl praktická cvičení pro studenty. Momentálně pracuje na teorii formování galaxií a na kosmologii.

Vzhledem k tomu, že Vít chce být profesionálním astronomem a provádět výzkum ve svém oboru, pravděpodobně v USA zůstane i po ukončení studií, protože, jak říká, v tomto oboru jsou momentálně v Americe nejlepší podmínky a možnosti.

Rozšířená verze článku a osudy dalších doktorandů najdete na serveru studentweb.cz

 

MLADÝM BADATELŮM LETOS V PLZNI DOŠEL DECH
Mladá fronta DNES, (13.03.2004) - názor - IVO FENCL (autor je pedagog a publicista).


IVO FENCL (13.03.2004) - Plzeňská smetanovská vědecká konference bude na rozcestí už za rok. To uplyne čtvrt století od chvíle, kdy tři pražské instituce Akademie věd, Karlova universita a Národní galerie našli za tzv. normalizace v 80. letech minulého století v Plzni liberálnější prostředí k výměně odborných názor, nežli v centru. Od počátku zde hostovali i lidé mimo oficiální struktury, kteří neměli ve vědě na růžích ustláno. V Plzni to byl paradox, výjimka z pravidla.

Tyto časy jsou zapomenuty. Organizaci letošního sympozia ve dnech 4.-6. března převzalo nezkušené mládí z Ústavu české literatury AV ČR. Tak, že do konferenčního sálu obtížně pronikal i životem otřískaný novinář s průkazem syndikátu. Prý se jednalo o uzavřené zasedání. Přítomní otcové zakladatelé se nakonec vymluvili na chyby pořadatelů. Letošní vědecká konference pořádaná počtyřiadvacáté v rámci tzv. Smetanovských dnů měla ale závažnější slabiny. Nejspíše kvůli nim bude zařazena k méně úspěšným.

Přesto se v humanitních vědách v Česku jedná o ojedinělé mezioborové setkání, kde by měli špičkoví odborníci jedno vybrané téma dál posuzovat z hlediska různých vědních disciplín. Letošní rozevláté zadání ukázalo, že organizátorům často chybějí nástroje k analýze problémů. Převládal popis, nápadná byla námětová nepřehlednost, roztříštěnost. Vedle otázek důležitých bylo mnoho okrajových. Takové příspěvky snad patří do sborníku, nikoliv na jednání. Nejasné nebo žádné byly metodologické přístupy badatelů. Řešit letos téma "Vzdělání a osvěta v české kultuře 19. století" bylo aktuální. Těžko jej ale mohou odpovědně prozkoumat jen literární vědci, historici a muzikologové reprezentace tří pražských organizací, které sympozium tradičně svolávají a odpovídají za skladbu referátů, řízení konference, odbornou úroveň diskuse a závěry.

Je např. snadné ironizovat a zesměšňovat některé edukační a kulturní koncepty ve starém Rakousku, když nebyli pozváni zasvěcenější oponenti - např. sociologové, kulturní antropologové, teologové nebo znalci dějin školství a osvěty včetně jejich legislativy. Řadě účastníků konference nekorektní a někde až kabaretní přístup vadil, z opatrnosti nevystoupili proti ani v diskusi.

Loni se také zdálo, že konference nabere nový dech, neboť viditelně došlo ke generační obměně badatelských generací. Zejména mladí a mladší badatelé se odvážili vystoupit i s novými pohledy. Právě skončená konference tento trend bohužel nepotvrdila. Loni se významně vědecky prosadily i nové univerzity, např. z Českých Budějovic a Ústí nad Labem, to lze letos ale říci sotva. Významné university zde chyběly úplně. Hlavní potíž sympozia zůstává dál v její výlučnosti, uzavřenosti, izolovanosti od města Plzně i jeho univerzity. Ostatně účast plzeňských vědců i na minulých sympoziích lze spočítat na jedné ruce. Pro příští rok si organizátoři ambiciózně vybrali téma slovanství, které je politicky znovu aktuální, ale i ožehavé. Bude to náročná prověrka. Možná určí další osudy smetanovských vědeckých konferenci.

 

JAK SE UPLATŇUJÍ ABSOLVENTI VE VĚDĚ A VÝZKUMU
Lidové noviny, 12.3.2004. Tato rubrika vzniká ve spolupráci s redaktory časopisu o pomaturitním vzdělávání StudentIN.


Barbara Čechová - Každý stát potřebuje vědce, kteří by pomáhali jeho vývoji. Dobře to pochopily Spojené státy, které investují obrovské sumy do náboru lidí pracujících ve vědě a výzkumu. Česká republika je na tom daleko hůř.

Nástupní plat absolventa univerzity s výborným prospěchem a s následným čtyřletým doktorandským studiem je někde kolem devíti tisíc korun. Po absolvování studia je mladému vědci třicet let. Je v situaci, kdy potřebuje uživit rodinu, a přitom má sotva na nájem. V cizině ho daleko lépe ocení, může mít plat až kolem 100 tisíc korun měsíčně. Není se co divit, že si vybere alternativu práce za hranicemi.

****************************************************

Mgr. Aleš Neuwirth, 27 let, druhý stupeň doktorandského studia, obor fyziologie živočichů

Pracuji v Českých Budějovicích v entomologickém ústavu. Zatím mě to uživí. Dům z toho nepostavíte, ale na základní věci to postačí. Plat je podle tabulek. Když máte dobrého školitele a dobré výsledky, tak můžete sehnat granty a z nich mít odměny k platu. Nabídky ze zahraničí jsem měl, ale kvůli manželce jsem neodjel. Vlastně skoro všichni, co si dělají doktorát, odcházejí do ciziny na tzv. post.dok pozice.

Zdá se mi, že je v Čechách příliš mnoho absolventů a není pro ně uplatnění. Už rok sleduji inzeráty a nabídky pro molekulární biology a dají se spočítat na prstech jedné ruky. Ti, co neseženou práci nebo chtějí více peněz, odcházejí k farmaceutickým firmám. Mým cílem je dělat to, co mě baví, a zároveň mě to uživí.

RNDr. Jiří Drbohlav, 27 let, absolvent Matematicko-fyzikální fakulty UK, nyní zpracovává disertační práci a pracuje v Japonsku

Musím říct, že jsem byl v Česku velmi spokojen s mou vysokou školou. Přístup pedagogů je zde velmi profesionální. Student je brán jako partner, diskutuje se s ním a ptá se na názor. Japonská věda má vynikající materiální zázemí, ale nedostatek lidí, a proto hledá vědce po světě. Tato nabídka přišla k nám na fakultu (ještě byl kontaktován Curych a Oxford).

Co se týče pracovního uplatnění, jsem v Japonsku spokojen. Jsou zde i dobré finanční podmínky. Ovšem nechtěl bych tu zůstat kvůli odlehlosti země jak po stránce geografické, tak kulturní. V Japonsku jsem závislý na rodilém mluvčím, který mi vše překládá. Důvod proč nedělat v Čechách vědu je však jednoduchý - nejsou tu dobré finanční podmínky. Ale věda je tu na velice dobré úrovni, takže bych se někdy rád vrátil.

Sehnat práci v zahraničí není až tak velký problém. Záleží na oborech, hůře se shánějí střednědobé pobyty. Nejjednodušší je sehnat práci buď krátkodobou (3 měsíce), nebo potom zase na více let.

Můj cíl v kariéře se rychle mění. Vždy mám nějaký krátkodobý cíl. Co konkrétně, to záleží na okolí, kam se ostatní dostanou. A také na tom, jaké jsou finanční možnosti.

RNDr. Radek Fajgar, CSc.,Ústav chemických procesů AV ČR, 40 let

Přírodovědeckou fakultu UK jsem ukončil v roce 1987 a jednou z možností uplatnění byla aspirantura. Přihlásil jsem se do konkursu na Ústavu chemických procesů v Praze-Suchdole a pracoval ve skupině laserové chemie vedené RNDr. Josefem Polou, DrSc. Začala tu pracovat velká část mých spolužáků. Skupina laserové chemie pracuje na několika projektech, které se týkají přípravy nových materiálů, především na bázi křemíku, síry, selenu, metodou laserové depozice z plynné fáze. Pracuji na projektu, který je podporovaný Grantovou agenturou Akademie věd, a je zaměřen na laserovou přípravu nanočástic kovů, stabilizovaných polymerním obalem. Příprava nanočástic a studium jejich vlastností je v současné době velmi aktuální, neboť malé rozměry částic s sebou přinášejí zcela nové vlastnosti optické, elektrické, magnetické aj. Podmínky pro práci, které jsou nyní v Akademii věd ČR, jsou bezpochyby lepší než před rokem 1989. Přesto se ale projevuje nedostatek financí, věnovaných na vědu a výzkum jak ze státního rozpočtu, tak i ze strany soukromého sektoru.

Po roce 1989 byla a stále ještě je možnost práce na nejrůznějších zahraničních výzkumných pracovištích, především v USA a nově třeba v Jižní Koreji. Já jsem osobně navštívil a měl možnost pracovat na několika zahraničních univerzitách (např. Jerusalem/ Izrael, Wuppertal/SRN) a vědeckých ústavech (CSIC Madrid/Španělsko, CEA Paříž/Francie) v rámci řešení společných výzkumných projektů. Pro výzkumnou práci je nutné mít zahraniční spolupráci.

Práce ve vědě a výzkumu je zajímavá a zároveň náročná co se týká nutnosti neustálého studia a seznamování se s výsledky dosaženými v daném oboru i s novými technikami práce. Současní absolventi VŠ mají široké možnosti uplatnění po ukončení školy, a proto není jednoduché najít studenty mající zájem o postgraduální studium. V tomto směru budeme muset zapracovat, abychom studenty získali. Kromě akcí organizovaných Prezidiem AV ČR (např. každoroční dny otevřených dveří) bude potřeba studenty kontaktovat už při studiu na VŠ. Pomoci v tom může i širší seznamování veřejnosti s výsledky práce našich výzkumných pracovišť.

Cílem každého pracovníka ve vědě a výzkumu je objevit něco nového. Objevy a vynálezy se však nedají předem plánovat. Na příkladu prof. Holého z Ústavu organické chemie a biochemie, dnes asi nejznámějšího českého chemika, je vidět, že teprve jeho dlouholetá výzkumná práce vedla k objevu nejúčinnějších antivirových léčiv. Najít takovéto aplikace pro výsledky své práce je cílem každého vědce.

 

VE VĚDECKO-TECHNOLOGICKÉM PARKU JE NOVÉ CENTRUM FIRMY SIEMENS
Mladá fronta DNES, (19.2.2004).


(kub) - Ostrava - Magnetem pro investory by se měl stát i Vědecko-technologický park při Vysoké škole báňské-Technické univerzitě Ostrava, v němž se usídlila první firma zvučného jména. Koncem roku tu otevřela konstrukční a vývojové centrum společnost Siemens Kolejová vozidla.

Vědecko-technologický park byl v Ostravě založen už v roce 1997 třemi vysokými školami, městem a Agenturou pro regionální rozvoj, projekt pak ale nadlouho usnul. Před třemi lety si tu sice postavil budovu španělský Ingelelectric, ale původní záměr - vybudovat inkubátor pro firmy z oboru moderních technologií a centrum vývoje a výzkumu, napojené na VŠB - se dlouho nedařilo. Až loni v říjnu tu otevřeli novou centrální budovu, v níž má kromě Siemensu sídlo několik menších místních firem.

"Budova je nyní využita asi z poloviny. Máme ale rozjednané další smlouvy ve vysokém stadiu a je pravděpodobné, že brzy obsadíme celou kapacitu. Směřují k nám hlavně firmy z oboru informačních technologií," řekl manažer Radim Mrázek. Zakladatelé parku nyní shánějí finance na stavbu druhé budovy.

 

RODINA A VĚDA? V MUŽÍCH TEN SVÁR TAK SILNÝ NENÍ
Mladá fronta DNES, (7.02.2004).


EVA BOBŮRKOVÁ - V čele Akademie věd České republiky stojí žena. Což je v Evropě rarita. Jsme snad osvícenější zemí? Je to dáno spíš souhrou náhod a historickým vývojem u nás, říká prezidentka Akademie Helena Illnerová.

HELENA ILLNEROVÁ se narodila roku 1937 v Praze. V roce 1961 dokončila studium biochemie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Nastoupila do Fyziologického ústavu, kde pracuje dosud. Od roku 1993 byla místopředsedkyní Akademie věd, do své nynější funkce byla zvolena v březnu roku 2001.

* Proč zrovna vy?

Česká republika má více dobrých vědců. Padla-li volba na mne, bylo to snad proto, že mi mnozí věřili a že jsem si alespoň trochu věřila i já. Ale třebas se mýlím. Možná, že přece jen převládla osvícenost s troškou strategického myšlení a se špetkou zvědavosti.

* Má to podle vás žena ve vědě těžší než muž?

Žena u nás má dnes stejně otevřené dveře k vědě a k výzkumu jako muž. Její pozice však může být ztížena - převážná část péče o rodinu zůstává na jejích bedrech. Navíc ženy si leckdy méně důvěřují a potřebují vzor a povzbuzení.

* Jen proto je podle vás v naší vědě nepoměrně víc mužů na vysokých pozicích?

V okamžiku, kdy se žena věnuje své práci se stejným nasazením, odhodláním, zájmem a zodpovědností jako muž, pak více bariér překonávat nemusí. Ženy ovšem musí v počátcích své kariéry plnit hned dvě role - roli profesionální a roli matky. Při dnešní velice soutěživé vědě by však hned v počátcích potřebovaly pracovat naplno. Záleží pak na jejich životním partnerovi, zda úměrnou péči o rodinu převezme a ženě pomůže. A záleží samozřejmě též na každé ženě, jaké má životní hodnoty. Pro muže touto hodnotou bývá začasté jeho věda a pak teprve rodina, pro ženu pořadí důležitosti může být obrácené. Chce-li se však žena zodpovědně starat o rodinu a současně dělat dobrý výzkum, pak potřebuje pochopení partnera a pomoc společnosti. Ale nemylme se, počet docentek a profesorek stále narůstá. Nezapomeňme, že před sto lety byly brány mnoha vysokých škol pro ženy ještě zavřeny a pozvolna se teprve otevírala gymnázia. Od tohoto bodu již ženy ve své touze po poznání velice pokročily.

* Jaké bariéry jste vy sama musela zdolávat na své vědecké dráze?

Přesně totéž co kterákoliv žena musela jsem se kromě své práce starat také o rodinu. Ale rodina a děti mi zase poskytovaly obrovskou radost, a ta je naopak hnací silou jakékoliv dobré práce. Já jsem většinu svého vědeckého života prožila za totality. A tudíž jsem překážky pociťovala jinde, nebyla jsem totiž dobrý kádr. A v tom si ženy nestranice a muži nestraníci byli úplně rovni.

* Čím se podle vás liší podmínky pro skloubení vědy a role matky teď - a když jste měla malé děti vy?

Podmínky pro vědu jsou dnes nepoměrně lepší, ale pro skloubení vědy a mateřské role možná horší. Jak jsem již říkala, věda je dnes vysoce soutěživá. A je to podnikání: máš myšlenku, získáš pro její uskutečnění grantové prostředky - nebo také nezískáš. K zátěži vědecké a k zátěži domácí může tak přibýt ještě zátěž podnikatelská. A věda je také čím dál tím více boj s časem - kdo na něco přijde dříve. A v nitru skutečně dobrých vědkyň a dobrých matek se pak může svářit touha nevytrhávat se z práce a plně se jí oddávat s nutností, ale také s touhou, být více s dětmi. Myslím, že v mužích tento svár tak silný není.

* Je škoda, když věda ztratí schopnou a chytrou vědkyni. Existují nějaké páky, které by pomáhaly ženám v odhodlání zvládat vědu i rodinu?

Podpůrných mechanismů může být více. Ten nejdůležitější je lidský: aby žena měla takového partnera, s kterým se může o práci a starost podělit. Druhý je společenský: aby vědec, a tudíž i vědkyně vydělávala tolik prostředků, aby si mohla zaplatit občasnou péči o dítě, úklid, výpomoc v domácnosti. Ostatní už je méně důležité: neztrácet spojení se ženami na mateřské dovolené, při žádostech o grantovou podporu vzít v úvahu, že žena po nějakou dobu nemohla publikovat, při výjezdech na stáže do zahraničí podporovat společné výjezdy manželů-vědců, zatěžovat méně ženy a vědce vůbec administrativními povinnostmi. A při tom všem mějme na mysli to hlavní: dá-li žena-vědkyně přednost rodině, je to dobře a nechme ji; dá-li přednost vědě, je to také dobře a nechme ji; a chce-li skloubit obojí, pomozme jí - partner i společnost!

 

ŽENY VE VĚDĚ ANEB ZMARNĚNÉ TALENTY
Mladá fronta DNES, (7.2.2004)


EVA BOBŮRKOVÁ - Na vědeckém startu stojí stejně mužů a žen. Avšak profesorů už je desetkrát víc než profesorek.

Věda je jako děravé potrubí. Nějak se z ní cestou ztrácejí lidé. Únik mozků do zahraničí nebo do jiných profesí trápí i bohatou Evropu, natož Českou republiku.

Do roku 2010 dožene evropská věda americkou a japonskou - předsevzala si Evropská unie. Má jí to zajistit i 700 tisíc nových vědeckých tváří. Kde je však vzít? Jeden recept má i evropský komisař pro vědu a výzkum Philip Busquin: „Nesmíme plýtvat talenty chytrých a kvalifikovaných žen.“ A proč vlastně ženy z vědy ztrácíme? Že by na vědu neměly ženy „buňky“, to už je hodně otřepané klišé, které snad nikdo nemůže brát vážně. Novější pověra zní: všichni mají přece stejné možnosti.

Chudou vědu ženám

Velká sociologická studie mapující situaci žen ve vědě v postkomunistických zemích byla zveřejněna minulý týden v Bruselu. Zpráva o zemích ENWISE (Enlarge Women In Science to East) se jmenovala příznačně - Zmarněné talenty. Na první pohled to vypadá v přistupujících zemích co do počtu žen ve vědě dokonce lépe než v evropské patnáctce. Má to historické důvody - ženy byly v éře socialismu masově (chtě nechtě) zapojeny do pracovního procesu. Na druhý pohled začne být podezřelé, že největší podíl žen ve vědecké obci najdeme v Pobaltí a na Balkánu. Lotyšsko vede s 52 procenty, Bulharsko má 46 %, přitom v EU je to jen 38 %! (V ČR 27 %). Vše začne být jasné, když se poměří tato čísla penězi, které do vědy plynou. Nejméně výdajů na hlavu se dává na vědu v Lotyšsku, Litvě, Bulharsku... Nejvíc ve Slovinsku, ČR. Ale všichni jsou daleko, daleko za EU. V ekonomicky nejslabších zemích muži už dávno přenechali chudičkou vědu ženám.

Moc studentek, málo titulů

A jaká místa ženy ve vědě zaujímají? V celé Evropě má akademická kariéra muže a ženy velmi podobný průběh. Studenti se studentkami jsou tak napůl. Absolventi rovněž. Nůžky se začínají rozevírat, když jde o doktorát. Čím výš na pomyslném kariérním žebříčku, tím více opanovávají prostor muži. Zpráva EU konstatuje: jen 18%profesorů a 17 % docentů jsou ženy. A u nás? Absolventek je 55,3 %, žen s titulem PhD už jen 34,7 %. Ve vědě je žen 27 %, ale v technických oborech je jen 15 % výzkumných pracovnic (na nižších pozicích technických pracovníků jich je však 40 procent). A ještě jeden něco: v roce 2000 na našich univerzitách bylo 112 profesorek - a 1600 profesorů... S tituly a pozicemi samozřejmě souvisí i platy. Studie ENWISE ukázala, že ve vědě je platová diskriminace ještě větší než jinde. U nás například mezi zaměstnanci se základním vzděláním v roce 1999 dosahovaly platy žen 74,7%mužských. Vysokoškoláci mají platy vyšší, ale genderová mezera je ještě větší - ženy mají jen 62,5 % mužských platů!

Odvážné, úspěšné

Vědci mají manželky, vědkyně žádnou manželku nemají. Tento bonmot dosti vystihuje základní problém. Jen obtížně lze skloubit vědeckou kariéru s rodinou. „Rodinné povinnosti leží u nás stále převážně na ženě a platy vědců nedovolují šetřit čas placenými službami. Mateřství pro ženy znamená zpoždění, někdy úplnou ztrátu kariéry. A to vše platí za situace, kdy je pořád těžké prosadit se ve vědě, která byla dlouho považována za čistě mužský prostor,“ vysvětluje svůj pohled na věc Marcela Linková z Národního kontaktního centra - ženy a věda. Ženy buď vzdávají vědu, nebo mateřství, ale rozhodnou-li se pro obojí, musí být opravdu hodně silné. I my máme velmi úspěšné vědkyně, které dosáhly titulu profesorky i pozice šéfky ústavů - Eva Syková vede Ústav experimentální medicíny, Blanka Říhová Mikrobiologický ústav, Soňa Nevšímalová Neurologickou kliniku 1. lékařské fakulty UK. Máme ženu dokonce v křesle nejvyšším - Helena Illnerová je prezidentkou Akademie věd. Všechny zvládly kariéru a nemusely se vzdát mateřství, i když ony nejvíc vědí, za jakou cenu a za jakého úsilí. Je však totéž možné i dnes, kdy je věda tak rychlá, dravá, soutěživá a vědecký plat nestačí na to, aby si žena mohla zaplatit pomoc v domácnosti či péči o dítě? „Nedovedu si představit, že by bylo možné být dnes doma s dítětem dva roky,“ říká budoucí vědkyně, 23letá Helena Fulková, která letos končí studium vývojové biologie na Přírodovědecké fakultě UK, „ale, po pravdě řečeno, ani půl roku. Každý měsíc, který člověk nestráví v laboratoři, je znát. Ostatně ne že bych o tom nějak přemýšlela, ale dřív než ve 30 nebo 35 nepřipadá dítě v úvahu. Nicméně už teď s kamarádkou pro jistotu domlouváme, že si je pořídíme obě najednou, vezmeme si dohromady jeden úvazek a budeme si dítě navzájem hlídat,“ říká napůl žertem a napůl vážně.

Napůl vědec, napůl rodič

Čím menší hrnec medu, tím víc jsou od něj ženy odstrkovány - to jsou evropské ženy a věda. Neboli diskriminace v platech, přístupu ke grantům, vybavení, pozicím. „Soukromý boj žen ve vědě se musí změnit ve věc veřejného zájmu,“ sliboval nad výsledky studie evropský komisař Busquin. Evropská unie už začala. Evropská komise chce například dosáhnout 40 procent žen v komisích, které přidělují granty a rozhodují o penězích. „U nás jsem tvrdě pro kvóty na zastoupení žen v grantových agenturách,“ říká Marcela Linková. Změnit dobrovolně nastavení společnosti a předsudky je těžké. Určitě se nejdřív povedou malé kroky: třeba granty pro mladé vědce do 35 let, které ženám-matkám zpravidla nutně utečou. „Granty EU v programu Marie Curie se udělují do 35 let, avšak kdo se po určitou dobu stará o dítě, dostává dva roky odklad,“ dává další příklad Marcela Linková. Proslulý výzkumný ústav EMBO udělil první speciální návratné granty po mateřské dovolené. Některé univerzity v zahraničí umožňují tzv. job a position sharing - sdílení jednoho pracovního místa manžely-vědci. Čím dál víc ústavů nechává matkám malý úvazek, aby nevypadly z oboru. Co z toho funguje u nás? „Naprosto nic,“ odpovídá Marcela Linková. „Když o tom mluvím, všichni na mě koukají, jestli to myslím vážně.“

Historie vědy má své ženy

Když se v antickém Řecku chtěla nadaná matematická Theano dál vzdělávat v milovaném oboru, vzala si kvůli tomu svého mnohem staršího učitele Pythagora. Vlastně tím ukázala cestu všem svým pozdějším následovkyním. Ty pokud chtěly "dělat vědu", tak jen prostřednictvím mužů - manželů, bratrů, přátel. A to ještě i potom, kdy se během 2. poloviny 19. století začaly ženám (nepříliš ochotně a velmi zvolna) otevírat univerzity. Předtím však musela talentovaná matematická Sophie Germainová využít služeb École Polytechnique podvodem - koncem 18. století tam korespondenčně studovala pod jménem jednoho bývalého absolventa. Profesor Lagrange si ale všiml, že odpovědi studenta, kterého si z dřívějška pamatoval kvůli jeho průměrnosti, jsou nyní kromobyčejně brilantní... Lagrange, sám vynikající matematik, trval na osobním setkání a posléze se stal Sophiiným "veřejným" učitelem a osobním přítelem. Ostatně i nejznámější vědkyně všech dob Marie Curieová se ve vědě prosadila díky svému staršímu a (zpočátku) známějšímu manželu Pierrovi. Zhruba od 1. světové války se vzdělání sice otevřelo i ženám, avšak ruku na srdce - pokud zároveň chtějí žít plnohodnotný život, špičková věda je pro ně až na výjimky dál nedostupná bez podpory celé rodiny.

Hypathia

Alexandrijská matematická Hypathia proslula na přelomu 4. a 5. století jak svými přednáškami, tak i řešením početních úloh. Tato krasavice byla matematikou přímo posedlá; na otázku proč je svobodná, odpovídala: "Ale já přece jsem provdaná - za pravdu!" Nakonec proti ni místní patriarcha poštval dav. Ten Hypathii strhl z vozu, svlékl do nahá, dosmýkal do kostela, rozřezal škeblemi a upálil.

Lucretia Herschelová

Původně studovala hudbu, poté se živila jako švadlenka, ale postupem času stále víc pomáhala svému bratru Williamovi, významnému astronomovi, s výpočty, tříděním materiálu i pozorováním. Objevila několik komet a mlhovin, je spoluautorkou slavného katalogu hvězd a mlhovin. Za bezmála sto let (žila v letech 1750-1848) na tomto světě nenašla nikoho, kdo by měl odvahu ke sňatku s její inteligenci.

Ada Byronová

Jediná manželská dcera slavného romantického básníka svým matematickými schopnostmi zcela okouzlila samotářského mrzouta Charlese Babbage, autora prvního počítacího stroje: "Ado! Ty jsi pravá dcera mého domu i srdce!" Krásná a šarmantní Ada se ve 20. letech 19. století stala Babbagovou asistentkou i obhájkyní jeho práce. Lze ji v podstatě brát za autorku prvního počítačového programu na světě.

Sofja Kovalevská

Formální sňatek s urozeným ženichem jí v osmnácti poskytl statut a prostředky ke studiu v Berlíně. V roce 1884 byla jako čtyřiatřicetiletá jmenována ve Stockholmu první univerzitní profesorkou matematiky na světě, rok nato v mezinárodní soutěži vypočítala podmínky stability Saturnových prstenců. Po krátkém tažení od úspěchu k úspěchu zemřela jedenačtyřicetiletá se slovy: "Příliš mnoho štěstí..."

Marie Curieová

Nejslavnější vědkyně světa začínala se starším a známějším manželem Pierrem; její výzkumy v oblasti radioaktivity přinesly vědě i lidstvu obrovský užitek. Profesuru (první na Sorbonně) získala jen jako "dědictví" po svém zemřelém manželovi. Ani jako laureátka Nobelovy ceny nebyla zvolena členkou francouzské Akademie věd, v témže roce 1911 však získala (jako zatím jediná žena) Nobelovu cenu podruhé.

Emmy Noetherová

Podle Einsteina "nejpozoruhodnější a nejkreativnější matematický génius od doby, kdy ženám začalo být dostupné vyšší vzdělání", přesto jí byla jako ženě dlouho odpírána habilitace v Góttingenu (nakonec získala profesuru až v USA). Patrně nejvýznamnější matematická historie, doživotní slečna, o které jeden její kolega prohlásil: "Mohu potvrdit, že je to skvělý matematik, ale na to, že je žena, přísahat nemohu..."

Lise Meitnerová

Fyzická, jíž si Einstein co do talentu cenil víc než madam Curie. Roku 1906 v Rakousku získala jeden z prvních ženských doktorátů, v Berlíně mohla pokračovat jen neoficiálně a pod záštitou Otto Hahna. Hitler ji vyštval těsně předtím, než (i díky ní) Hahn objevil štěpení uranu. Ona pak vypočítala, že se při tom uvolňuje obrovská energie. Její práci v oboru kosmické fyziky nazval tisk fyzikou kosmetickou.

Irene Joliotová-Curieová

Jako dcera (starší ze dvou) slavné matky měla cestu vzhůru výjimečně snadnou, tím spíš, že se věnovala stejnému oboru a že se provdala za stejně schopného muže. Ve čtyřiceti po matce dokonce zdědila vedení renomovaného Ústavu pro výzkum radia v Paříži, kde spolu se svým manželem Frédericem Joliotem-Curiem objevila umělou radioaktivitu (Nobelova cena 1935).

Hedy Lamarrová

Proslavila se napřed v Evropě jako jedna z prvních filmových nahotinek (Extase, 1933), poté jako hollywoodská superstar. Inspirována moderní kakofonní hudbou vynalezla pro svého tehdejšího manžela (výrobce zbraní) princip nerušitelného rádiového signálu. Patent roku 1942 bezplatně věnovala válčící Americe, dnes ho využívají i mobilní telefony. Získala za něj několik prestižních cen.

Helen Taussigová

Medicínu vystudovala až na druhé univerzitě (na první ji jako ženu nevzali). Celý svůj svobodný život působila jako dětská kardioložka v Baltimor, kde vymyslela první způsob korekce jedné vrozené srdeční vady. Operace byla poprvé provedena v roce 1944 a od té. doby zachránila bezpočet dětských životů. V roce 1965 byla zvolena prezidentkou Americké kardiologické asociace.

 

BRNĚNŠTÍ ODBORNÍCI UMĚJÍ OVLÁDAT DRUŽICE
PRÁVO, (28.1.2004). Jejich zařízení brzy vynese raketoplán.


Jan Trojan - Odborníci z Ústavu radioelektroniky Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií Vysokého učení technického (FEKT VUT) v Brně v loňském roce vyvinuli speciální družicový přijímač pro velmi efektivní způsob spektrální datové komunikace s pomalou rychlostí.

"Tuto zakázku jsme dostali od Americké námořní akademie v Marylandu. Máme hotovo, otestováno, teď je v USA. Předletové zkoušky tam dopadly dobře a čekáme na nejbližší raketoplán, který naše zařízení vynese do vesmíru," sdělil v úterý novinářům Miroslav Kasal, zástupce vedoucího uvedeného ústavu a šéf projektů kosmického výzkumu na VUT.

Tým asistentů, doktorandů i studentů Ústavu radioelektroniky se podílí na mezinárodních programech kosmického výzkumu a vývoje od roku 1996, zejména v rámci spolupráce s celosvětovou organizací AMSAT a s Philippsovou univerzitou v německém Marburgu.

Jejich aktuálním projektem je účast na vývoji komunikačních zařízení pro novou experimentální družici Phase 3 E, která má být vypuštěna v příštím roce. "AMSAT má perspektivní ambice vyslat sondu k Marsu a tato družice bude sloužit k ověření základní technologie, především komunikační. Zároveň s tím ověří metody pro přesné určování vzdáleností a rychlosti kosmického tělesa," informoval Kasal.

Novináři si v úterý prohlédli telemetrickou a povelovací stanici na vrcholu budovy zmíněné fakulty. Stanice vznikla v letech 1998 až 2001 pro družici Phase 3 D, na které VUT rovněž participuje. Docent Kasal se zúčastnil 16. listopadu 2000 startu této družice, kterou vynesla současná největší nosná evropská raketa Ariane. Bylo to na evropském kosmickém středisku Kourou, které leží ve Francouzské Guayaně.

Výzkumy pro NASA

Na konci 90. let Kasalův tým vyvinul a zkonstruoval pro P3D, jak se družice zkráceně označuje, dva mikrovlnné přijímací systémy. Jeden pracuje jako hlavní povelovací přijímač družice, druhý slouží pro její tzv. maticový transpondér. Brněnská stanice je jedna z osmi na celé planetě, další leží v USA, ve Velké Británii, v Německu, v Austrálii a na Novém Zélandu. Stanice má nepřetržité spojení s družicí, sbírá telemetrické údaje. A obráceně - z Brna lze vyslat stanici nejrůznější povely, které se ovšem konzultují s ostatními stanicemi ve světě.

Vedoucí ústavu Jiří Svačina hovořil nad fotografií přijímače pro připravovanou družici o obrovském knowhow skrytém v nenápadné malé krabičce. Američané již ověřili také spolehlivost vyvinutého zařízení. Jejich Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) požádal VUT o další experiment v rámci globálního určování pozice (rovněž anglická zkratka GPS). Smyslem je využití i nad dosavadním orbitem. Výsledky tohoto úkolu využijí další družice.

Mars v perspektivě

Pochvalně lze označit ostatně veškerou dosavadní činnost expertů FEKT VUT pro kosmické výzkumy. Jak zdůraznil Svačina, veškeré družice, na jejichž úspěšném letu se podíleli a podílejí, slouží výhradně vědeckým účelům. Na základě jen velmi stručně nastíněných výsledků byl Ústav radioelektroniky zařazen do mezinárodní databáze Evropské kosmické agentury jako velmi pravděpodobný účastník výzkumných a vývojových prací při přípravě expedice na Mars.

 

HELENA ILLNEROVÁ: ŘÍKALI JÍ PERPETUUM MOBILE
Lidové noviny - Zajímavosti, (26.1.2004). Illnerová: Vláda udělala krok zpátky.


Alena PLAVCOVÁ - PRAHA 26. ledna 2004, 11:38 Klika dveří u kanceláře předsedkyně Akademie věd ČR Heleny Illnerové (66) je tak vysoko, že si člověk hned připadá jako trpaslík. Přestože úřad, který bude mezinárodně respektovaná chronobioložka řídit minimálně do roku 2005, je prakticky na úrovni ministerstva, jeho šéfku nevozí do práce auto se šoférem. Jezdí na kole nebo metrem a šaty si bez problému chodí kupovat do second handu. A to je nejen historicky první ženou v čele Akademie věd u nás, ale momentálně zřejmě i jedinou ženou na světě v podobné funkci.

Řídí přes šest tisíc lidí, vstává po šesté, pracuje do jedenácti v noci. Do práce jezdí na kole, nakupuje v second handu a denně vaří teplé večeře.

* Začali se k vám lidé jako k šéfce Akademie chovat jinak?

(kategoricky) To ani náhodou ne! Z jednoduchýho důvodu - protože já jsem se taky k nikomu nezačala chovat jinak. Snažím se žít naprosto normálním životem, stýkám se s kamarády i s rodinou, co to jde.

* Nikdo vám nepodlézá? Tomu se mi nechce věřit...

Ono ani není v čem! Já jednak nejsem typ na podlézání, a pak, moje moc není tak velká. Nemám pozici, abych sama mohla někomu něco dávat. A žádnou protekci by nikdo nikdy ode mě nemohl mít.

* Jezdíte ještě do práce na kole s baťůžkem na zádech, nebo už vás vozí auto se šoférem?

Jezdím pořád na kole, tak od dubna do září. Asi by nikdo neočekával, že budu jezdit na kole v lednu. Ve skutečnosti jsem si ale nedávno kolo vzala. Před Vánocemi jsem organizovala výlet pro přátele, takovou masovku. Vedla jsem je vrcholem nad Prokopským údolím. Ono ale zrovna před tím namrzlo a potom se na tom udělalo takové blátíčko. A já se tak šíleně rozmázla, že jsem se zařekla, že už mě v zimě kolo neuvidí! Protože já nerada padám.

* Předpokládám ale, že služební auto máte k dispozici?

Ano, to zcela jistě. Když řeknu, že potřebuju auto, tak ho mám. Ale snažím se to nezneužívat. Nejezdím do práce ani z práce autem, protože mám blízko metro. Ale samozřejmě jakmile jedu do nějakého ústavu, který je na periferii Prahy, jakmile jedu třeba do Brna, tak si auto beru, protože to je daleko rychlejší. Já toho mám tak strašně moc, že bych to jinak nestihla. Dokonce mám i skoro všechny večery plné tak do těch 11 hodin. Ona totiž tahle funkce kromě samotného řízení Akademie žádá taky reprezentaci. Takže se například musím stýkat s ambasádami. Nemůžete si říct: Já na tu recepci nepůjdu, mně se dneska nechce. Očekává se prostě, že tam budete.

* Když mluvíte o té reprezentaci, nebyla jedna z vašich prvních myšlenek po zvolení do funkce to klasické ženské: Nemám co na sebe?

V tom musím přiznat, že mám největší problémy se svými kolegy. Oni mi tak jako opatrně říkají: "Co takhle kdyby sis vzala jiný šaty. Neuvažuješ o novým kostýmu?" nebo: "Nemáš tak špatný nohy, proč si proboha nevezmeš jiný boty?" Já bych se docela ráda obula do lodiček, ale potíž je v tom, že jsem měla po úrazu operaci kyčle, a když nemám měkký a rovnější podpatek, hrozně špatně se mi chodí.

* Máte už večerní róbu na ty rauty a recepce?

No nemám. Mám asi dvoje šaty, které střídám. Jsem v nich schopná jít ráno do práce, večer si k nim vezmu šáte ček, trochu sepřemaluju a můžu odpochodovat na večeři třeba na velvyslanectví, nebo v nich předávat medaile vědcům. Ani jedny ty šaty ale nejsou nic tak moc módního. Jedny jsem si koupila, když se moje dcera vdávala - a teď už má třináctiletého syna. A ty druhé, to se ženil syn. A to už bude taky tak deset let.

* Koupila jste si někdy nějaké značkové oblečení, nebo spíš zajdete do second handu?

Samozřejmě že chodím do second handu. Naprosto bez problému. Ale uvědomuju si, že to je můj velký nedostatek. Do diplomatických služeb bych s tím zřejmě nemohla (směje se).

* Teď potvrzujete obecnou představu o vědkyni, která takovými věcmi jako nepodstatnými pohrdá. Nebo znáte nějakou vědeckou kolegyni, která na svou image naopak dbá?

Znám spoustu vědkyň, které jsou elegantní a dbají na to. Musím třeba pochválit paní profesorku Říhovou, která řídí velký Mikrobiologický ústav, paní ředitelku Sykovou, která vede Ústav experimentální medicíny. Nebo paní doktorka Šlotová, která je v čele Biofyzikálního ústavu v Brně, je pro mě příkladem elegance. To jen já jsem taková výjimka.

* Jak jste zvládala svoji kariéru, když byly vaše děti ještě malé? Prý jste denně vařila teplé večeře?

Teplé večeře vařím stále. To pokládám za strašně důležité, protože musíte někde rodinu shromáždit, a to se dělá nejlépe u rodinného stolu, kde se servíruje pravidelně teplé jídlo. Rodinu neshromáždíte, když řeknete: "Vemte si jogurt v ledničce." Já vždycky udělala rodině teplou večeři a na noc jsem šla znovu do ústavu dělat pokusy s potkany.

* A to jste se nebála? Být v noci sama v prázdné budově jen s potkany...

Musím říct, že jsem se bála velice, a to jsem těch nočních pokusů udělala stovky. Jednak já v noci ty potkany musela brát do ruky a většinou ve tmě, lépe řečeno za slabě červeného světla, jinak bych ovlivnila pokusy. Jen si to představte jste tam sama, saháte mezi ně rukou, některý z nich může být agresivnější, nebo vám vyskočí z klece a musíte ho dohledávat. Jednou se mi dokonce stalo, že mi potkan skočil do boty, seděl mi tam a nechtěl ven. A někteří z nich byli docela velcí, vážili i 400 gramů. Bylo to hodně nepříjemný. A navíc, přece jen když jste úplně sama v prázdným ústavu a nikde nikdo, tak se bojíte tak vůbec. Jednou mi tam moje laborantka nechala nějakou knížku a já mezi tím, co jsem po půlhodinách chodila do toho zvěřince, jsem si četla. Bylo to o sérii vražd a vždycky to bylo nadepsáno: Marie. Františka. Josefa. A pak popis, jak která byla zamordovaná. Já šla chodbou do zvěřince, viděla skleněný dveře vzadu a už se mi tam úplně zjevovala postava, co mě šla zabít.

* Měli jste nějaká zvířata i doma?

Moc ne. Dcera teď má psa a teprve vidím, jak je to krásný, a zjišťuju v sobě najednou překvapivý city ke zvířatům. Ale když byly děti malé, tak jsem jim svého času přinesla...

*...potkana.

(směje se) Ne, nebyl to potkan, ale pravda je, že jsem jim pořídila zvíře, které se taky používalo v laboratořích, syrského křečka. A aby mu nebylo smutno, pořídila jsem mu družku. Ale oni se začali tak fantastickou rychlostí množit, že jsme jich za chvíli měli asi čtyřicet. Jeden jednou vylezl až nahoru na záclonu a spadl mé tchyni na hlavu, do vlasů. V tom oka mžiku bylo skutečně zle, křečci museli z domu.

* Když mluvíte o svých citech ke zvířatům - bylo pro vás těžké, když jste musela usmrtit třeba potkana?

V tomhle jsem problém nikdy neměla. Ale já jsem s nimi nikdy nedělala pokusy, že bych je něčím trápila. Nastavovala jsem jejich vnitřní hodiny, takže jsem je většinou jenom vystavila nějakému osvětlení a to jsem nepokládala za trápení. Ale samozřejmě že jsem je musela čas od času i zabíjet. To byla okamžitá záležitost. Já uměla to zvíře chytit tak, že o tom absolutně nevědělo, vmžiku jsem mu podstřihla (předvádí na sobě) tady cévy na krku a bylo mrtvé. Pocit, že trápím zvíře, jsem neměla. Dokonce někdy, když to zvíře bylo dostatečně velké a byla noc a byla jsem tam sama, mívala jsem spíš pocit: kdo s koho. Co jsem tenkrát pokládala za naprosto normální, o tom bych dnes už zřejmě víc uvažovala. Ale určitě jsem nezabila o zvíře víc, než jsem opravdu musela.

* A nerozhodila jste si náhodou těmi nočními pokusy vlastní biologické hodiny?

To máte pravdu. Dělala jsem například tři noci za sebou pokusy, vrátila se domů, navařila, odešla zase do ústavu a pokračovala v pokusech. Já byla jako Napoleon. Když jsem měla mezi pokusy deset minut volných, byla jsem schopná si lehnout a okamžitě usnout. Na podlaze v ústavu jsem měla spací pytel, a jak jsem byla špinavá, šup do něho a pak zase šup z něho, když zazvonil budík. Když už máte velký nedostatek spánku, usnete okamžitě a kdekoli. Jen jsem se vždycky snažila, abych vnímala, jestli je den, nebo noc.

* Ještě vám děti říkají Perpetuum mobile?

Perpetuum mobile mi říkali v době, kdy jsem dejme tomu v pátek večer nastoupila do kuchyně, navařila kompletně na sobotu i na neděli a končila někdy v půl jedný v noci. Všecko vždycky klapalo.

* Setkala jste se za ty dva roky, co jste ve vysoké funkci, s poznámkami typu: běda mužům, kterým žena vládne?

S žádnou sexistickou poznámkou jsem se nesetkala, na to už jsem příliš stará (směje se). Dokonce mi nikdy dřív tahle otázka ani nepřipadla na mysl. A když se mě nějaká mladší žena ptala, zda jsem byla někdy limitovaná tím, že jsem žena, tak já vždycky říkala, že mě dřív limitovalo výhradně to, že jsem nebyla členkou komunistické strany. Mě by ani ve snu nenapadlo, že bych mohla být limitovaná ještě tím, že jsem žena. Poprvé jsem se s tím setkala až po roce 89, kdy mi jeden muž radil, když od někoho něco chci, ať to raději napíšu rovnou do docházkové knihy. A já si najednou uvědomila, že by to možná bylo muži nelibě neseno, kdybych jako žena ve vedoucí pozici od nich něco vyžadovala. Tohle uvažování tady zřejmě pořád existuje.

* Jaké to je být vůbec první ženou v čele Akademie věd?

Já se v mnoha ohledech zaplaťpánbůh definuju jako žena. Ale ve vědě se definuju jako člověk-vědec, jako kterýkoli muž. Takže mně ani nepřipadá, že bych byla v tomto smyslu v nějakém výlučném postavení. Mne samotnou ale překvapilo, že v Evropě v této chvíli žádná jiná prezidentka akademie věd neexistuje. A když tak o tom uvažuju, nesetkala jsem se s žádnou ani nikde jinde po světě.

* Jste rozený vůdce, jak o sobě často říkají muži v manažerských funkcích?

Myslím, že ne. Ale na druhé straně, když jsem měla něco organizovat, věděla jsem, že to umím. Běžně se mi stávalo, že mě volili za předsedkyni třídy, takže jsem asi měla důvěru. Když jsem byla v roce 93 volena do Akademické rady, ptali se mě, zda vůbec mám nějakou zkušenost s vedením. A všichni muži přede mnou říkali, jak vedli takový kongres a makový kongres nebo nějaký velký vědecký ústav. Já řekla, že si myslím, že řídit umím, protože jsem léta vedla turistický oddíl mládeže. Všichni se tomu vesele smáli. Ale já jsem byla přesvědčená, že umím řídit a organizovat, protože ty tábory vždycky dobře fungovaly.

* Jedna z vašich tehdejších svěřenkyň mi prozradila, že jste dívkám při loučení kladla na srdce, aby nikomu nevykládaly, že umějí například zacházet se sekyrkou. Aby si ji nechaly spíš pod postelí...

Tohle vyprávěla Zuzana Stivínová, že? Já jsem si to v magazínu Pátek přečetla. My jsme Zuzaně říkali Slůně, byla to báječná holka, chodila k nám i její sestra Markétka. Já už nevím přesně, co jsem říkala. Ale možná, že jsem už tehdy jako zralá žena chápala, že není vždycky optimální, když žena ukáže, co všechno umí. Že by ženy vlastně neměly dávat příliš okatě najevo, že si poradí i bez mužů.

* Proč vám tehdy děvčata přezdívala Holinka?

Nejdřív mi říkali Helenka. A pak jsem při jedné rozcvičce na táboře, kdy bylo strašně mokro a vybíhali jsme v holinkách, vykopávala nohu a ta holinka mi někam odletěla. Zřejmě od té doby mi říkali Holinka.

* V jednom rozhovoru jste si postěžovala, že jste "musela vstoupit do velké politiky". Jak se vám s českými politiky jedná?

No, já jsem nevstoupila do velké politiky, tím jsem asi mínila, že mluvím s politiky. A s politiky se mi jedná jako s jakýmikoli jinými lidmi: úplně normálně. Člověk přece může říct zcela otevřeně, co si myslí. A koneckonců, vždyť já už jsem ve věku, kdy bych leckomu z nich pomalu mohla být babičkou, a maminkou určitě. A to je potom těžký, aby člověk byl roztřesen, že jde na jednání s politikem. To už se mi nestává.

* Jednalo se vám líp s premiérem Zemanem, nebo Špidlou?

No, tohle je otázka... S panem Zemanem jsem svého času jednala jenom jednou a myslím, že jsme se dobře bavili. On je to velmi zajímavý člověk, když se s ním bavíte soukromě. A musím říct, že i s panem Špidlou se mi jedná skutečně dobře.

* Přestože vláda už několik let slibuje, že na vědu půjde víc peněz, ale své sliby neplní?

Obecně nedali to, co slíbili, ten slib byl větší. A ještě před půl rokem to vypadalo velice dobře. To se říkalo, že by to mělo být na rok 2004 0,7 procenta hrubého domácího produktu ze státního rozpočtu, na rok 2005 0,8 procenta a na rok 2006 že by se to mělo blížit už 0,9 procentům. Ale v této chvíli se to na tři roky dopředu zarazilo zhruba někde u těch 0,6 procent. A to je špatně, hlavně proto, že nemáme perspektivu.

* Které naše obory vlastně mají světovou úroveň?

Když teď budu cokoli říkat, budu to říkat nerada, protože budu paušalizovat. V každém oboru máme skupiny, které jsou světové. Ale jaký je průměr v těch oborech? To jsem si onehdy zjišťovala v Ústavu pro vědecké informace ve Philadelphii, kde máme přístup do databáze. Máme na velice dobré úrovni obory, které v minulosti v zásadě moc nepotřebovaly, protože byly levné. Například máme výborné matematiky, ale to mají i v Rusku. Máme dobré vědy technické, ale, což mě docela překvapuje, neobjevuje se to už ve výstupech do praxe. Vědy společenskovědní ještě nedohnaly ten strašný handicap, tu nemožnost čtyřicet padesát let jezdit do světa a získávat informace. A nedohnali jsme taky ještě ztrátu třeba v molekulární biologii, protože genetika tady byla dlouhou dobu jako buržoazní pavěda téměř zakázaný obor.

* Jsou důležitější finance, nebo skvělé mozky?

Oboje, ale ještě něco. Ve vědě taky musíte být lidem na očích, věda je mafie a záleží v ní hodně na kontaktech. Musíte se dostat do okruhu lidí, kteří se navzájem citují, znají a zvou na prestižní kongresy a konference. Protože když jste tam pozvána a můžete prezentovat své výsledky, vejdete do povědomí. Nemůžete jet třeba jen jednou za tři roky. Zapomene se na vás a místo vás tu věc okamžitě opublikuje někdo jiný.

* Co udělá s českou vědou vstup do Evropské unie. Nepřeválcuje ji tvrdá konkurence?

Neudělá to s ní, podle mě, vůbec nic. Evropa je v tuto chvíli už tak propojená, že naši vědci zcela samozřejmě spolupracují s evropskými i americkými kolegy. Konkurence ve výzkumu je stále stejná. Co se mění, je to, že dřív bývala akademická společnosti otevřenější. Každý otevřeně debatoval o svých záměrech i výsledcích. Dneska v okamžiku, kdy je zřejmé, že z výzkumu může být taky nějaký výstup, si badatelé velice hlídají, co o tom kde řeknou. Ten krásný život akademický už není.

* Bylo by dnes ještě možné, aby někdo udělal významný objev doma na koleni za pomoci stavebnice Merkur, jako vymyslel Otto Wichterle kontaktní čočky?

Určitě. Ale to tak úplně "na koleni" nebylo, protože Wichterle už před tím vymyslel hmotu. Unikátní bylo, že málokterý vynikající chemik má ještě buňky na strojařinu jako on, aby byl schopen svůj objev aplikovat. I dneska je myslím možno přijít k nějakému objevu čistě fantastickou myšlenkou. Ale častěji je to spíš velká dřina. Třeba v molekulární biologii, abyste došli k závěru z nějakého pokusu, tak strávíte třeba čtrnáct dní tím, že pipetujete, a nic z toho nesmíte zkazit. A po čtrnácti dnech si jdete pro výsledek, někde vám změří například radioaktivitu. Řeknete aha! a začnete znovu. Jeden den pipetujete, druhý den pipetujete, třetí den pipetujete, šest hodin denně, osm hodin denně, deset hodin denně... Věda je někdy strašná práce.

* Máte někdy den, že se vám nechce do práce?

Vždycky v těch čtvrt na sedm ráno, kdy mi drnčí budík. V tom okamžiku mě vždycky napadne: Proč? Ale já ráno cvičím. A když pět minut cvičím, tak už vím proč. A když cvičím čtvrt hodiny, tak už jsem absolutně natěšená na budoucí den. A mám ještě jedno velké štěstí. Bydlím na sídlišti, a když vyjdu z domu, vycházím do volného prostoru. Vpravo je rybník, nádrž na Prokopském potoce, takže okamžitě vidím zeleň nebo sníh, přírodu. A jak na mě zafouká první vítr a zvednu hlavu k obloze, může třeba i pršet, tak mě vždycky zaplaví pocit radosti.

 

Články z r. 2003 jsou na jiné stránce.

 

Stránka aktualizována: 28. 02. 2005, 12:52
Tuto stránku zpracoval: Petr Schauer, Petr@ISIBrno.Cz

[ TISK STRÁNKY ]

Portal Superhome
VÝCHOZÍCO JE NOVÉ?O MÉ OSOBĚAKTIVITYMIKROSKOPIEPARTNEŘIODKAZY V ÚPT
DISKUZNÍ FÓRAWEB MAILARCHÍVINTERNETNÁPOVĚDAVYHLEDÁVÁNÍAUDIT
Ostatní:    ÚPT | intranet | CSMS | EUREM | WWW2 | Trends | InfoSys.(starý) | Mé staré str. |   je 25. 11. 2017, 10:51  
  Copyright © PetrSoft, Petr@ISIBrno.Cz
Kopírování nebo dokonce publikování obsahu této prezentace bez souhlasu webmastera není dovoleno.
Dodávejte, prosím, podklady podle POKYNŮ PRO AUTORY PŘÍSPĚVKŮ.